|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLII. 1917. 121
Církevní hudba v listech Beethovenových. Zajímavo zajisté jest, jak velikán Beethoven soudil o svých skladbách na texty církevní a jak je cenil. V té příčině poskytují nám listy mistrovy zcela bezpečné poučení. List Beethovenův ze dne 22. prosince 1822 nakladateli C. F. Petersonovi v Lipsku obsahuje tuto větu: Kdyby moje služné nebylo zcela bez ceny, (slovní hříčka waere mein Gehalt nicht oh:ie Gehalt) nepsal bych nic jiného, než symfonie, c í r k e v n í h u d b u a nejvýš ještě kvartetta.= Z poznámky této patrno, jak Beethoven církevní hudbu cenil a jaký jí přikládal význam. Sledujeme-li dále poznámky o církevních skladbách v jeho listech, na-budeme o tom ještě jasnějšího obrazu a zároveň přesvědčení, že ač se právě těmto jeho skladbám dostalo nejméně uznání, přece kladl je ve své činnosti na místo nejpřednější. Ovšem že vydání právě těchto velikých skladeb působilo mu značné obtíže, nakladatelé nechtěli je vydati. Kníže Mikuláš Esterhazy objednal u Beethovena mši. Listem dne 23. července 1807 oznamuje mu Beethoven dokončení své C-dur mše a píše: =Dovolte, abych ještě připomenul, že Vám jen s obavami mši odevzdám, protože, jasný kníže, račte býti zvyklý dáti provozovati nedostižná mistrovská díla velikého Haydna.« Po roce listem z 8. června 1808 nabízí toto dílo spolu se dvěma symfoniemi (5. a 3.1 a sonatou pro violoncello lipskému nakladateli Breitkopfovi a Haertlovi. Nejdelší odstavec listu je věnován právě jeho mši, kterou skladatel takto doporučuje: y0 své mši jako vůbec o sobě nerad něco říkám, avšak myslím, že jsem text komponoval tak, jak se to dopoaud stalo málokdy. Jsem přesvědčen, že partitura, ba i klavírní výtah budou pro Vás výnosny.= Podle všeho byl nal Když Beethoven o deset let později napsal pro svého žáka, arcivévodu Rudolfa, jenž byl jmenován arcibiskupem Olomúckým, slavnou svoji >Missa solemnis«, byly ovšem již poměry jiné. Zatím dodělaly se symfonie a komorní díla úspěchu, že nakladatelé sami se o ně ucházeli. Proto píše také Beethoven i o své církevní skladbě jinak než dříve. V listě C. F. Petersovi ze dne 56. prosince 1822 píše: »Sháňka po mých dílech je nyní velmi silná, začež děkuii Všemohoucímu, nebof jsem také již mnoho ztratil. Nakladatelství, jež byla vyzvána, aby se o vydání slavnostní mše ucházela — byli to Simrock, C. F. Peters, Schlesinger, Oktavia & Cie, A. Probst — neodvažují se přímo odmítnouti požadavek mistrův 1000 zl., ale vyslovují rozličné obavy obchodní a odkládají. Právě v této době byl Beethoven v peněžní tísni, když se obětavě ujal svého synovce Karla. Tu připadl Beethoven na myšlenku, rozeslati dílo nejprve v opisech evropským knížecím dvorům k subskripci. Bylo to pro něho trapné, jak se přiznává svému žáku arcivévodovi Bedřichovi. Ve všech Těchto listech praví Beethoven skorem souhlasně : »Podepsaný dokončil právě nelnovější svoje dílo, které má za nejlepší dílo svých duševních plodů. Jest to slavnostní mše pro soli, sbor a celý orchestr, kleráž se může také prováděti jako veliké oratorium.« Uvážíme-li, že Beethoven nerad mluvil o sobě, a sám to také napsal, právě v listech, e nichž mluvil o svých mších (v listě z 8. června 1808 Breitkopfovi a z 10. března 1824 | ||||
|