|
| ||||
| ||||
|
124 CVRILL čílo 7.
k udríeuí lidové písně kostelní, ale že si vezmou i píšfaly z varhan koncertních, na něž se hraje jen několikráte do roka. V k o n c e r t n í c h varhanách jest prospekt jen d e k o-r a t i v n í s píšfalami n ě m ý m i, ve varhanách tvoří nejzákladnější součást hry; bez prin cipálu bude jen na ty varhany lze hráti, kde jest aspoň 8' gamba. — Zvláště m a t ý c k varhan bude třeba hájiti, aby vůbec byly k potřebě. Když se bere nutná složka z kostela pro celé vrstvy lidu, proč se má ponechati němá ozdoba pro podívanou zbohatlým millionářům ? D. O. IWALIw JOSEF KUNN. Pokyn k očistě zpěvu ve chrámě. V lonském květnovém čísle časop. „Cech” poukázal jsem ve článku „Vliv lidové písně na církevní skladbu” mezi jiným i na to, jak při výběru lidových písní až nápadně zaráží utkvělé pravidlo, voliti samé písně jen v tvrdých toninách, jako bychom vůbec ne-měli žádných zpěvů ve starých a měkkých toninách. Že tyto vykazují silnější prohloubenost a působí zvýšeným dojmem, toho jest dokladem častý zjev, že skladatelé úmyslně kladou důraz na měkkou toninu tím, že k docílení větší působivosti svých skladeb jednotlivé motivy, ba i celé písně v tvrdé tonině ke svým skladbám za základ volí a je pak se zálibou a pravým mistrovstvím převádějí v toninu měkkou. Tak ku př. Smetana v cyklu „Má vlast”, Dvořák v melodramatické hudbě „Jos. Kaj Tyl”; a Suk použil dokonce ve svém quintettě staré toniny. Po hříchu však — jak dále tam uvedeno --- v kostele děje se pravý opak: písně v starých a moll toninách složené se vylučují a nahrazují primitivnímí písněmi nápěvů zhrubělých. Že se k této věci vůbec vracím, k tomu mne povzbudil s opravdovým zájmem psaný a v časop• „Našinec” nedávno uveřejněný článek Vojt. Zapletala „Posvátný zpěv — a Cyrillské Jednoty”. Jak svědomitě bylo přihlíženo ku pěstění a pokroku ušlechtilých písní lidových ve svatojan. kanc., tomu nasvědčují v něm různá připomenutí, jež měla býti rozhodujícím vodítkem pro jejich výběr a praktické úkony. Všimněme si jen dílu II., kdež na str. 13. se praví (pod čarou): „Tato a následující (č. 416 a 417) nejsou dosti důstojného nápěvu a nehodí se leč pro poutnické pochody aneb pro pobožnost soukromou.” Jak vážná důstojnost vane z tohoto upozornění u porovnání s tím, co dnes ve chrámě se prozpěvuje! Jak výstižně a upřímně bylo vycítěno, co je v nynější strastipiné době způsobilým k uklidnění všeobecné rozrušenosti, to nám připomíná poznámka na str. 174. u „Písně včas války” : „Sem náležejí písně o sv. Václavu. A co se naproti tomu zpívá! Řeknu jen tolik : kdyby tak někdo vyzval při některém spolkovém výletě, zazpívejme si píseň: „Ach můj nejsladší Ježíši”, jaká by tu byla pozdvižka — a oprávněná — a jaké reptání, že se to sem nehodí a t. d., ale v kostele se strpí píseň sebe horší obsahem i nápěvem. Snad je toho mimo jiné příčinou, že kněz novosvécenec na začátku své činnosti bývá do menších obcí a vesnic dosazen a málokdy slyší něco povznášejícího z oboru círk. hudby a lidové písně; a za léta potom tomu zvykne tak, že při nahodilém ustanovení na lepší místo, v kterém již hudba chrámová i zpěv, a hlavně lidová píseň lepšího zrna se provozuje, připadá mu to jednotvárné, nesprávné a t. d , protože nezvyklé, zejména hoví-li zásadě „jen nic nového”. Nejlépe se pozná smýšlení, když některý počne mluviti o chorálu. Vzdor tomu, že jím v semináři pilně se zabývali, přece mu nepřeje, a Lehnera líčí jako přepjatého, jako by snahy tohoto byly jen pro učené lidi (schází jenom k tomu poznámka: pro lidi je všecko dobré) a ,Cyrilla” nijak nerozlišuji od jiných obyčejných denníků, leda s tím rozdílem, že má býti jakousi snůškou článků o církevní muzice. Stejné obtíže povstávají tam, kde podobná neznalost věci spadá na regenschoriho. Tu arci zkušenému knězi nad-cházejí nemilé obtíže. Běda však chrámu, kde o tuto neznalost dělí se oba rozhodující činitelé, zejmena přimyslíme-li si k tomu ještě neupravené poměry hmotné řed. kúru; takový stav líčiti se již ani neodvažuji. Každý věci znalý vystihne již dnes cenu chorálu a ví také, jak se o něm vyslovovali největší hudební spisovatelé Ambros, Proske, R. Wagner a jiní. A lak se to v praxi se zavedením chorálu myslí, nad jiné jasně pověděl již před lety v ,Cyrillu" sám opat A 1 b a n S c h a c h I e i t n e r upozorněním: „Kde na kůrech máte o s v ě d č e n ý již sborový zpěv zavedený, nezrušujte jej za účelem v ý h r a d n í h o za-vádění chorálu.” Tento názor jest zajisté zdravý. A jestliže Lehner jakožto první a tím zasloužilejší průkopník pravé círk. hudby a zpěvu v této věci přestřeloval. tož bez nad- | ||||
|