|
| ||||
| ||||
|
132 CVRILL číslo 8.
vybaví v nás jeho výkon vzpomínku na podobné výkony jiných umělců, nám známých. Mají-li tyto vybavené představy dostatečnou sílu, přeměňují do jisté míry představu novou, t. j. nová představa nejeví se nám tak, jak by se nám jevila, kdybychom starší podobné před-stavy neměli. Venkovan, který ponejprv přijde do divadla, posuzuje hru zcela jinak, než divadelní kritik. Přeměnu nové představy představou starší nazýváme osvojováním čili appercepcí proti ne-změněnému vnímání představ—p e r c e p c í. Venkovan v našem příkladě prostě percipuje, kritik srovnává nový dojem s dojmy mu známými, čili appercipuje. Starší představa jest appercipující, nová appercipovaná. Z počátku převládá dojem nový, zejména když jest to silný vjem smyslový, kdežto starší pi•edstavy potřebují času, by se uplatnily. Záhy však se tento poměr mění; starší představy nabývají stále více síly a přispůsobují si před-stavu novou. Drastický příklad jest exaltovaně nadšené přijetí, jehož se dostalo 1894 opeře »Cavalleria rusticana=. Verdi a Wagner byli překonáni — aspoň dle tehdejšího všeobecného úsudku. Silný dojem smyslový zvítězil. Ponenáhlu nabývaly starší představy o významu dě1 velkých dramatiků hudebních vrchu a význam opery Mascagniovy byl uveden na pravou míru. Podmínkou appercepce jsou silné skupiny představ. Ktéto síle dospívají představy tím, že častěji procházejí naším vědomím a že spojují se s četnými jinými skupinami představ. Každý nový akt appercepční sesi1uie staré skupiny appercip u j í c í. Tak vysvětluje je houževnatý odpor starších osob, jež působily po dlouhou dobu v úzkém, uzavi•eném kruhu proti každé novotě. Zde jsou kořeny tradice, burokratismu, konservatismu, pedanterie. Umělci, vědatoři, vynálezci, vůbec lidé, přicházející s podstatně novou myšlenkou, bývají současníkv ne-pochopeni a trvá drahnou dobu, než se svými ideami proniknou. Bach, Beethoven, Wagner, Galilei, Ressel a m. j. jsou toho pádnými doklady. Stává se však též opáčně, že starší představy appercipující jsou přeměňovány, otřásány, ba dokonce zvráceny představami n o v ý m i. Když jsme na př. někomu slepě důvěřovali a přesvědčíme se, že nás klamal, jsme nuceni změnit o něm své celé mínění, t. j. nahradit naše dosavadní appercipujícískupiny jinými. Taková změna appercipujících představ bývá provázena mocnými city. Appercepce jest nadmíru důležitá. B e z ní nedospěli bychom k pevnému a ustálenému nazírání životnímu; zůstali bychom stále dětmi, podléhajícími každému silnějšímu dojmu novému. XII. Rozum. Združování představ na základě jich souvislosti prostorem a časem jest ponejvíce nahodilé a zevnějsí. Ponecháme-li představám volný průchod, t. j. nenamaháme-li se jich průběh řídit určitým směrem, tak vybavují se skoro vždy na základě souvislosti prostorem a časem, málokdy na základě souvislosti obsahem. Protože však prostorem a časem často jsou spojeny představy obsa hem naprosto nesouvisející, stává se, že pře-skakujeme při reprodukci z jednoho kruhu představ do druhého. Při probuzení neb před usnutím na př. probíhají nejrůznější před-stavy bez jakéhokoliv logického spojení naší myslí. Jinak jest, když představy naše za urči-tým účelem soustředíme k jednomu cíli a snažíme se vše vybaviti, co k dosažení jeho potřebujeme. Pracujeme-li na př. harmonický úkol, vybavujeme vědomosti nabyté během několika let, třeba na různých školách u různých učitelů, tedy představy souvislé více obsahem než prostorem a časem. Činnost tuto, která utváří mezi představami logickou spojitost, nazýváme myšlením. Myšlení jest výkonem rozumu a jeví se na venek tvořením soudů. Soud jest uvědomění výpovědi o poměru dvou představ. Soudíme na základě t o t o ž n o s t i, p odobnosti, r ozdílnosti čili kont rastnosti, souvislosti a nesouvislosti. Poznáváme-li nějakou věc, melodii atd., vyjádříme to soudem na základě t o t o ž-n o s t i. Na př. tato sonata je od Liszta. Na základě p o d o b n o s t i soudíme, když ně-kterou věc atd. nepoznáváme, když nám však připomíná věc atd. podobnou. Na př. tento nerost vypadá jako křemen, tato melodie zní jako národní hymna. Podobně soudíme na základě r o z d í l n o s t i: tato skladba není pochod; na základě s o u v i s l o s t i: symfonická forma je čtyřvětá; na základě n e-s o u v i s l o s t i: symfonická báseň není forma cyklická. Souzení je základní funkce myš 1 e n í; všechny vjemy a výsledky ab- | ||||
|