|
| ||||
| ||||
|
Roč. XLIII. 1917.
do no - - stra, san - - cte spi - ri {- tus. no - - stra, san - - cte spi - - ri - tus. 163 EM. BEZECNV Repetitorium pedagogiky. XXI. Sebevědomí. Sebevědomí zakládá se na před-stavě o naší vlastní osobnosti. Při všech stavech duševních jest v našem vědomí něco, co nikdy se nemění, co zůstává uprostřed všech změn totéž. Jest to naše já. Nechf činíme cokoliv, vždy uznáváme všecky stavy duševní za své vlastní. Nejsme si tedy pouze vědomi, co si představujeme, co cítíme a chceme, nýbrž máme též vědomí o sobě, máme sebevědomí. Sebevědomí vztahuje se na nejnižším stupni našeho vývoje k na-š e m u t ě 1 u. Dítě na př. sahá po věci, by si ji přivtělilo, ukájí hlad pro zachování těla, jeho j á jest omezeno pouze na tělo, čímž vysvětluje se dětský Egoismus. Na vyšším stupni v voje ukazuje naše sebevědomí k našemu nitru, — vše co jsme zažili, naše snahy. ideály, postavení atd. stává se jeho součástkou a toto vniterné já tvoří celek, který brání se rovněž proti všemu nátlaku, často přizpůsobí se tělesnému já, často sním zápasí. Rozumem dospějeme k sebe-v ě d o m í p o u h é m u. Naše já stojí konečně nejen proti vnějšímu světu, ale i proti vlast-ním představám a citům a dovoluje člověku posuzovati vlastní jevy duševní. Sebevědomí jest: 1. j e d n o d u c h é, t. j. jediný jeho znak jest já, 2. j e d n o t n é, t. j. veškerý život pojí se tomuto já, a 3. t o t o ž n é, t. j. tělo se mění, sebevědomí však zůstává při všech těchto změnách ÁWW (Pokračování.) stejné. Sebevědomí jest znakem lidského rozumu. Od sebevědomí jednotlivce lze rozeznat sebevědomí celé společnosti. Jest to vědomí o tom, co některým neb všem lidem je společno. Jeho znakem jest slovo >my. Společnost, ve které toto sebevědomí dospělo k náležité jasnosti, jmenujeme uvědomělou. Sebevědomí společenské jeví se rozličně, dle toho, které společnosti se týká Na př. rodinné, obecní, národní, vlastenecké, státní, všelidské, náboženské. XXII. Snahy. Pud. Základem snah mohou býti po-pudy fysické a jevy duševní. Slyšíme-li špatnou hudbu, máme pocit sluchový, nepříjemný cit a zároveň snahu této nelibosti se zbaviti. Pohled na nějakou věc vzbudí v nás ž á d o s t dostati ji v náš majetek, vzpomínka na příjemnost zábavu vzbuzuje p ř á n í, aby se opakovala, cit soustrasti vzbudí ú m y s l pomoci atd. Žádost, přání, úmysl jsou stavy duševní, které mají společný znak snažení a proto nazýváme je snahy. Snahy jeví se jako činný stav oproti vjemům a citům. Budí činnost nervů motorických. Též v obecném životě klademe člověka činnosti energické za kontrast člověka přemítavého. Když si nejsme vědomi toho, čeho chceme dosáhnouti, nazýváme takové snažení pudem. Pud jest tedy snaha bez uvédoméní cíle i prostředků k cíli vedoucích. Malé dítě pláče, když má hlad. Dítě neví, že má hlad neb že hlad přestane, když obdrží pokrmu. Pud má svůj původ v energii organismu, která směřuje slepě lcu proměně v pohyb fysický, jimž | ||||
|