|
| ||||
| ||||
|
164 CVRILL číslo 10.
lze přivodit cit libý. Nejmocnější pud jest po sebezachování. Dále jest pud rodinný, pud po zaměstnání, majetku. vědění; neodvislosti, společnosti, moci atd XXII1. Snaha. Ukájením pudů poznává dítě nejen prostředky, které pud ukojily, nýbrž též libost z ukojení. Počíná pokrmy a nápoje rozeznávati, ví, jak který pokrm chutná a představa libého citu, který od spinění snahy své očekává, jest příčinou jeho snažení. Snaha, spojena s představou určitého cíle a činnosti, jíž je třeba k do-sažení tohoto cíle, jest žádost. Opak žádosti jest odpor, který nazýváme též negativním snažením. Rozdíl mezi snažením a odporem jest jen ten, že snažení čelí k při-vodění citu libého. odpor, abychom zůstali ušetřeni citu nelibého. Později vznil XXIV. Chtění. Vůle, Zádost stává se chtěním, když to, po čem toužíme, představuieme si dosažitelným. Zda-li toho ve skutečnosti dosáhneme, je věcí vedlejší. Mohutností chtění je vůle. Pojem vůle zahrnuje v sobě : 1. vědomí o určitém stavu přítomném, 2. představy o budoucím a prostředcích k dosažení cíle, 3. rozhodnutí a jeho uskutečnění. Vůle jeví se jednáním a činy. Účinkuje nejen na veškeré pohvby našeho těla, nýbrž též na naše představy. soudy, city, vůbec na náš celý duševní život. Jsme pozornými, když chceme, vzpomínáme, když chceme, naše fantasie pracuje pod vlivem vůle, naše soudy a úsudky podléhají vúli, vůlí opanujeme city a vášně. Proto jest pěstování vůle nadmíru důležité. Svoboda vůle byla vynikajícími filosofy hájena i popírána. Hlavním zastáncem názoru o svobodné vůli jest Aristoteles, Kant, Hegel a j., stanovisko deterministické zaujímá Luther, Locke, Hume, Spinoza, Voltaire, Schopenhauer. Indeterministé tvrdí. že můžeme svobodně se rozhodnouti, deterministé, že veškeré jednání naše děje se na základě různých pohnutek, motivů. Hlavní důvod zástupců svob. vůle jest, že beze svobody vůle přestalakaždá zodpovědnost, že žádný by nesměl býti trestán. za své činy. Proti tomu uvádějí deterministé. že trest má býti jednotlivci motivem, by rozhodl se způsobem, podmíněným řádem společenským. Velká většina žijících filosofů přiklání se k determinismu. XXV. Povaha (karakter). Povaha zakládá se na trvalém způsobu našeho chtění a konání. Zrovna jako kterákoliv jiná dovednost roste delším cvikem, roste též energie chtění počtem postupných pokusů vůle. K d o z a s t e j n ý c h poměrů jedná vždy stejným způsobem, jedná důsledně čili konsekventně. Můžeme býti v jednom směru konsekventními, v jiných směrech však kolísáme. Jsou však též osoby, které v celém svém jednání vyznamenávají se důsledností, tak že o nich můžeme s určitostí předpovídati, jak se v daném případě zachovají. Nazýváme takové osoby karakterními. Jest tedy karakter úpiná důslednost veškerého našeho chtění a konání. K tomu patří dvojí: 1. aby vypěstovaly se určité zásady pro každý obor chtění a konání a 2. aby předešlo se možnému sporu mezi praktickými zásadami již utvořenými. Toho docílí se, 1 Karakter vzdělává se životní zkušeností, návykem a z ní plynoucí sebevládou. Škola podporuje karakter vštěpováním mravních zásad, r.emúže však bez spolupůsobení rodiny dodělati se řádných výsledků. XXVI. Vychovatelství. Pojem a účel výchovy. Vlivy vychovávací. Výchova jest účelné působení osob dospělých na duševní a tě-1 es n ý vývoj chovancův. Toto působení musí se díti se zřetelem na určitý cíl. Protože nelze nikdy předvídati, jak chovanec se vy-vine, lze cíl výchovy uvésti jen povšechně : chovanec má se státi mravným, samostatným karakterem a platným spolupracovníkem v lidské společnosti. | ||||
|