|
| ||||
| ||||
|
18 CYRILL číslo 2.
v Loděnici. Ihned ujal se se vší horlivostí lidového zpěvu chrámového a jeho ohnivému temperamentu podařil se div, že za týden nasbíral potřebný kapitál na zřízení nových varhan. Po krátké době poslán byl z Loděnice do »Frintanea=, vyššího učeliště kněžského ve Vídni. I tam stala se jeho studovna střediskem hudbymilovného kroužku jeho Slovanských spoluseminaristů. Ceské a slovenské písně národní to byly, jež se tam s průvodem harmonia často ozývaly, budíce obdiv příslušníků všech možných národností, kteří na tomto ústavě se vzdělávali. Roku 1895 promován byl František Ehrmann na doktora theologie a na podnět vynikajícího církevního právníka Dra. Laurina, kterýž znaje skvělé nadání svého žáka, chtěl ho míti svým nástupcem na vídeňské universitě, odebral se zesnulý na universitu ve Wiirzburku. Vrátiv se do diecése brněnské, jmenován' byl Dr. Fr. Ehrmann biskupským sekretářem a zároveň suplentem dogmatiky na brněnském bohosloveckém učelišti. Ačkoliv mu bylo dvakráte nabídnuto ředitelství »Frintanea« a tím i skvělý postup, rozhodl se zesnulý přece zůstati ve službách biskupa Bauera, k němuž přilnul láskou a oddaností přímo synovskou. S ním odebral se též r. 1904 do Olomouce, když biskup Dr. Bauer povolán byl na metropolitní stolec naší arcidiecése. Činnost, kterou prelát Ehr mann zde zahájil, byla neobyčejně všestranná a pronikavá. Nebylo žádného důležitého pod-niku, zvláště v oboru kulturně náboženském, na němž by se nebyl vynikajícím způsobem súčastnil a to nejen svým jménem a radou, nýbrž i činy, jež se rodily z jeho nezlomné energie a neúmorné píle. R. 1915 benedikován byl na preláta a jmenován byl kustodem při dómě v Olomouci. Nedočkav se ani piných 52 let, zemřel dne 11. února 1918 a po-chován byl ve svém rodišti, zanechav po sobě ve všech svých úřadech a hodnostech svétlon památku. Vděčností prodchnuta zanáší arcidiecesní Jednota Cyrillská s oprávněnou hrdostí do svých annálů slavné jméno Františka Ehrmanna na čelné místo úctyhodné ještě bohdá v budoucnosti řady svých předsedů. Zůstane povždy její chloubou, že tento veliký český hodnostář církevní na smrtelném loži vztáhl svou již téměř chladnoucí pravici, aby ji podepřel v jejím těžkém počátku. Bůh mu odplat na věčnosti! P-a. o®® ADOLF PARMA Sfabaf Mafer dolorosa. Milostipiný zjev Panny-Matky, v němž tak podivuhodně přirozené s nadpřirozeným se snoubí, byl od pradávna veleplodným námětem pro křesfanské básníky všech věků, a nejen vlastní její tajupiná osoba, nýbrž i přerůzné situace, v nichž se octla, piníc nejvyšší úkol Božského mateřství. Pohanský starověk měl typ zraněného citu mateřského v truchlé postavě nešfastné Nioby, jež zvěčněna byla nádhernými díly antické poesie i sochařství — křesfanští básníci nalezli vzor toho druhu v Bolestné Marii, jenže zjev Její obestírá tragika daleko větší a čistější. Již pohnutky a příčiny Jejího utrpení zasahují do oblasti nejvyšších tajemství víry, rovněž velikost jejího bolu a způsob, jakým jej snášela, jest nanejvýš ideální. Nelze se tedy diviti, že všechna odvětví umění křesfanského až do našich dnů dychtivě se chápala vděčné látky té a přerůzným způsobem ji zpracovala Z četných plodů básnických, jež se tímto předmětem obírají, uvádíme zde jednu z pozdních sekvencí, proslavené »Stabat Mater dolorosa«. Dílo toto zasluhuje pozornosti již proto, že církev sv. sama si ho velmi váží. Bez úrazu přetrvala reformu missálu za Pia V. (r. 1567) provedenou; tehdy totiž z velkého počtu středověkých sekvencí pouze pět nejvýtečnějších pojato bylo do liturgických knih, kdež se. do dnes udržely. Mezi nimi čestné místo zaujímá »Stabat Mater«, jež jako hymnus určeno jest na svátek Sedmibolestné Panny Marie. — Kromě toho má báseň ještě své zvláštní krásy a typické vlastnosti, jež ji činí zajímavou. Vždyf právě sekvence nStabat Mater« to byla, jež stále a stále zřetel uměleckého světa na konečné momenty dramatu veikopátečního obracela a poutala, znovu a znovu celé řady talentů a geniů v tomto směru silou neobyčejnou inspirovala, stará sice svým původem, ale půvabů dosud neotřených. Ano, ona tvoří namnoze přímo podklad těmto dílům; tak tomu jest zejména u četných skladeb hudebních, kteréž vesměs jsou přímo na jejím textu založeny. Odtud její všeobecná známost a sláva. Celou báseň lze rozděliti dle obsahu na tři části: úvodní myšlenku vyjadřuje 1.—4. sloka líčením společného utrpění Mariina s Božským Synem. (1. si.) Básník předvádí svému duchovnímu zraku celou scénu Kalvarskou, maje při | ||||
|