|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLIV. 1918. 19
tom zvláště Matku Páně na zřeteli. Vidí ji uslzenou státi pod křížem, na němž Syn právě končí dílo lásky. Pozoruje prudkou bolest matčinu a duší jeho ozývá se smutné, teskné proroctví Simeonovo: »A tvou vlastní duši pronikne meč.« (Luk. II. 35.) Tuto bolest obdivuje (ve sl. 2.), hrozí se duševních muk, jež milující Matka snáší, vidouc svého jedináčka. jehož důstojnost i dobrotu zná, zbitého, usmýkaného na potupném dřevě. Básník vžil se živě do tragiky výjevu a rozžalostněn pronáší myšlenku (sloka 3.), že snad není možno nalézti tak tvrdého srdce, aby chladným zůstalo před tímto obrazem. — Z obou působivých otázek lze vycítiti též jemnou vyzvu k spasitelné soustrasti s trpícím Vykupitelem a Matkou jeho. V poslední sloce (4) tohoto oddílu uvádí několik hlavních momentů, jež zvlášf bolně dotýkaly se zarmouceného srdce Mariina. Je to nevinný Kristus, jenž hyne nikoli za své viny, nýbrž >%pro peccatis suae gentis.« —Jsou to muka křižovaných, jimiž pitné tři hodiny se trápil těsně před jejími zraky; je to hrozný pohled na čerstvé ještě šlehy, vyvolávající vzpomínku na ranní krvavé bičování; je to děsná úzkost, jež Ho před smrtí tak sevřela, že velikým hlasem volal tesklivě po Otci; konečně je to Jeho tichá smrt za scenerie po-bouřené přírody. Všechno to Maria z bezprostřední blízkosti viděla, slyšela, ano se Synem přetrpěla. Tím se končí první díl věnovaný spoluutrpení Mariinu při vykupitelském díle Kristově. Jak mistrné líčení, jež zde provedeno prostředky tak skrovnými! Několika slovy situace je vystižena tak, že se nám v piné své hrůze zřetelně staví před oči. Sotva ukončil takto první, historickou část, jíž nikterak se básník nezdržuje, přepouští v díle druhém (sl. 5.—9.) úpině citu vládu ; v úpěnlivém volání naléhá téměř na Blaho-slavenou, aby mu dovolila sdíleti své útrapy, aby s ní v bolest Božského Trpitele pohřížiti se směl. V lítostném jakémsi nadšení, jemuž v předešlých slokách jak tak ještě odolává, ledním takořka dechem vylévá nepřetržitou řadu vroucích vzdechů prosebných, jež tím mocněji působí, že jsou prosté — bez jakýchkoli přechodů na sebe nahromadény. Prosba stíhá prosbu, jakoby pěvec nedovedl déle udržeti rozvířených citů. jimiž nitro jeho kypí, že již již počnou v kaskádách tryskati. Dojem sesílen je značně častými anaforami (fac ut, fac me, fac), jež s horečnou nedočkavostí zrovna bijí na bránu Božího slitování. — Tak asi lze všeobecně charakterisovati tuto střední část. Pěvec začíná (ve sloce 5.) dětinně důvěrným Dmater« dovolávaje se Mariiny lásky něžným »fons amoris«. Chce s ní zároveň plakati; nepřestává však na tom, žádá od ní dar účinné, horoucí lásky ke Kristu. Než ani to mu nestačí; touha stoupá stále, a s opravdovostí odhodlaného trpitele, jemuž radostí jest s Kristem strádati, nastavuje srdce své Marii s výzvou, af jen důkladně do něho sv. rány vryje, je vtiskne do duše hluboko. (Sl. 6.) Ano, chce s Kristem trpěti, trpěti pokud život stačí. (Sl. 7.) S tímto spasitelným bolem v srdci touží po bok svaté Matce ke kříži se po-staviti, s Ní bědovati tam nad Ukřižovaným. A prosté »mater«, jehož v předešlých slokách s takovou zálibou výhradně užívá, nahradiv slavnostním »virgo virginum praeclara- jakoby v novém záchvatu nadšení nový snuje řetěz proseb, obsahem podobných předešlým »Mihi iam non sis amarw volá t. j. »ač Té Bůh tak hořkou žalostí napinil, nebud Ty trpkou, nemilostivou vůči mně«, nýbrž fac me Tecum plangere«; fac, ut portem Christi mortem, — passionis fac consortem — et plagas recolere. — Fac me plagis vulnerari, — fac me cruce inebriari — et cruore Filii.« Touží, aby úpině byl proniknut, ano žádá opojiti se onou bolestí a láskou k ranám, kříži a prolité krvi Spasitelově. -- V těchto místech jest vrchol nadšení pisatelova. Než je to i poslední jeho rozmach; již v druhé polovici této sloky, kde si zamlouvá ochranu Mariinu v den soudu, básník se umírňuje. V třetím pak oddílu básně, jejž tvoří sloka 10., uklidňuje se zúpina. Bouře citů se tiší, slábne, »znenáhla se v prosby mění, — jež provází sladké chvění, — sladký smíru duše vděk: Quando corpus morietur, — fac ut animae donetur — paradisi gloria«. (Cidlinský »Mistrova smrt«.) Sladký smír chlácholí útěchou pobouřené srdce, a z rozechvělého nitra klidně již řine se tklivá modlitba k samému zdroji milosti, Kristu ježíši. S nadějí pohlíží pěvec v dálnou perspektivu posmrtného života, odkud slzou, nedávný ještě pláč připomínající, prozařuje mu do duše tichý jas říše vítězů. Tam doufá se dostati na přímluvu Prostřednice naší, s Níž kdysi bědoval pod křížem. | ||||
|