|
| ||||
| ||||
|
20 CYRILL číslo 2.
Čeká jen, až duši, protříbené pozemským bojem, dovoleno bude sprostiti se tělesných pout, aby volně si zaletěla k trůnu Božímu pro palmu vítězství. Tak smírným akordem končí píseň o bolestech Matky Boží. Obeznámivše se poněkud se vznešeným obsahem básně, přihlédněme též aspoň krátce k její formě. Píseň představuje nám nejmladší formu sekvence, která v posledním svém stadiu blíží se podobou úpině hymnu. Verše jsou skládány dle principu přízvučného. Sloka skládá se ze dvou úpině stejných trojveršových skupinek; jedna i druhá trojice tvořena jest dvěma akatalektickými dimetry trochaiskými a jedním katalektickým. Každý akatalektický pár (verš 1. a 2., 4. a 5.) je združeně zrýmován, zbývající ve sloce dva katalektické verše mají rým obkročný. Rýmy jsou vesměs dvojslabičné, piné, nehledané. Zvláštní pozornosti zasluhuje rým vnitřní, poněvadž hojně se vyskytuje (sl. 2., 6. a 8.). Jsou totiž místy rovnozvučně zakončeny i jednotlivé polovice téhož verše, Tím nabývá text zvláštní zvučnosti, jež se velmi uplatňuje ze-jména při zpěvném přednesu, ač působí libě i při pouhé hlasité recitaci. Přednosti, obsahu a vnitřní stránky se týkající, vytčeny většinou již dříve při rozboru. Zbývá tedy upozorniti na některé pouze jednotlivosti zajímavější, jichž bylo svrchu opominuto. Tak v posledním verši sloky páté zaráží zvratná náměstka »sibi«, která tam valně ruší smysl. Očekávali bychom zajisté »ei«, neb snad »tibi«, ač toto již s jistým ústupkem, nebof je samozřejmým, že náměstka se má vztahovati k slovům »Christum Deum«. Tato chybička jest dosti důležitá pro otázku původu sekvence naší; charakterisuje totiž dobře národnost autorovu. Dle toho byl Italem; nebof ve vlaštině záměna reflexiva za náměstku třetí osoby není zvláštností, nýbrž se vyskytuje běžně. l) V první polovici sloky šesté 2) spatřují někteří hymnologové narážku na stigmatisaci. sv. Františka Seraf.; ale nikoli právem, nebof slovo »cordi« v 3. verši takovýto výklad na-prosto vylučuje. Ve sl. S. dosti záhadně zní 2. verš:') »Mihi iam non sis amara«. Co prosba tato znamená, bylo již na svém místě vyloženo; než jaký asi myšlenkový postup vedl básníka k těmto divným slovům »mně již nebud hořkou«? Zdá se, že ve slově »amara« ukrytá jest narážka na zvukovou příbuznost slov Maria a Mara. Zajisté, že znal pisatel místo z knihy Ruth, vypravující o tom, kterak ovdovělá, sestaraná Noémi se snachou vrací se do své domoviny Betléma, odkud před lety jako mladá, lepá žena i s mužem a dvěma syny byla odešla. »Kteréžto když do města vešly, rychlá pověst u všech se roznesla, i pravily ženy: »Tato jest ta »No~mi«! Kterýmž řekla: »Nenazývejte mne No~mi- (to jest pěknou), »ale raději nazývejte mne Mara« (t. j. hořkou), nebo hořkostí mne napinil velmi Všemohoucí« (Ruth 1. 19., 20.) Snad tedy tanula básníkovi na mysli dosti značná podobnost Bolestné Matky a nešfastné No~,mi, když psal dotyčný verš. Charakter celé písně i původce jejího velmi případně vystihuje Sušil (»Hymny církevní«) řka, že jest to =usedavé hoře, neustavné vzdychání jednak s promykem potěchy sloučené; jest to duše dětinná, útlá., zpitá bolem přemilostným; jest to cit hluboký jako tvoře, avšak líbezný jako zábřesk ranní, na rosu padající.« rStabat mater« jest jednou z nejznámějších, ba Dr. Kayser tvrdí zcela určitě, že žádná píseň náboženská není tolik rozšířena a zpívána. Mezi důvody obliby sluší ovšem uvésti na prvém místě vlastní její půvab a cenu; než není to jediná příčina. Dostalof se písni této záhy výhodného intezpreta, ač dosti nezvyklého. Zmocnili se jí totiž flagelanti či albatové ve 14. století, užívajíce jí jako hymnu kajícného při svých veřejných flagellacích. A věru netřeba jejich významu v tomto ohledu podceňovati: Jednak mrskači postarali se o první překlady, jednak chodíce po kraji, šířili rychle známost písně. Vždyf prostý, zvědavý lid jistě dychtivě a se zájmem poslouchal, co zpívají asi tito podivní kajícníci. Ovšem nutno připustiti, že veliké a náhlé rozšíření mělo i své stinné stránky. Stihlf píseň naši osud písní národních, text se totiž počal kaziti a vznikly záhy četné varianty. Sama povaha textů připouští a podporuje různé obměny; nebof báseň jest, jak již zmíněno, rozčleněna v malá trojverší, z nichž každé vyjadřuje celou samostatnou myšlenku. (Příště dále.) 1) Fac, ut ardeat cor meum in amando Christum Deum ut si b i complaccem. 2) Sancta Mater, istud agas Crucifixi fige plagas c o r d i meo valide. 3) Virgo virginum praeclara m i h i iam non sis amara, fac me Tecum plangere ; fac lit .. . ALIVIW | ||||
|