|
| ||||
| ||||
|
30 CYRILL číslo 2.
náleží k vrcholným bodům symfonické tvorby, a to jak smělou formou, tak mohutným obsahem m,1~ 1cnkovým. Nad míru zajímavé jest použití rozkošné melodie druhé věty, přednesené anglickým rohem ve větě závěrečné, dále dlužno vytknouti grandiosní téma úvodní v pomalém tempu, zpracované v zápětí v pohybu rychlém. Druhé číslo programu byl Griegův klavírní koncert z a-mol]. Solový part provedla sl. z Káanů. Je zajímavo, jak rychle blednou skladby epigonů romantických mistrů, k nimž přes nepopíratelný národní svéráz dlužno čítati také Griega. Koncert nepůsobil hlubším dojmem; sladkodechá střední věta dýše fadessou, finale je přímo banálni. Výkon solistky byl vynikající. Slečna Káanová vypracovala se poznenáhlu svým nadáním na základě všestranného vzdělání v samostatně tvořící vynikající umělkyni, jejíž přednes působí osobitým rázem. Zakončení koncertu tvořila »Velikonočni neděle« od Rimského-Korsakova na motivy ruského chorálu. SI Velký, abych tak řekl rubinštejnovský způsob hry však mu dosud schází. Z koncertu se mu netlépe podařila filigránská věta druhá. Dílo samo patří k nejlepším výtvorům Schumanovým; výborné provedení působilo mocným dojmem. Úvod koncertu tvořil »Římský karneval« od Berlioze. Monumentální skladby Berliozovy měly stejný osud jako ony Lisztovy: nedočkaly se nikdy zasiouženého uznání a rozšíření. Liszt vyjádřil se pyšně: »Mohu čekati`. Nedočkal se. Zprvu smělým novotám nebylo porozuměno, po úmrtí umělců pak přišli jiní, kteří s použitím jich vymožeností na-psali díla modernější a také hudebně cennější — Smetana, Bruckner, Straui3, Mahler. Také » Rímský karnevale působí na nás dnes již jako zajímavá retrospektiva. Nedokonalé provedení způsobilo, že minul se naprosto účinkem. — Glazunova suita »Ze středo-věku« nepatří k čelným pracím vynikajícího rusl<ého mistra. Nejlepší je první věta; ostatní je dobrá bal-letní hudba. Pěkně instrumentována jest věta druhá, vzniklá pod vlivem »Danse macabre- od Saint-Saf,nse. V třináctém koncertě bylo provedeno opět jedno z nejkrásnějších děl světové tvorby písňové, Mahlerovy DPísně o mrtvých dětech«. Slovo a ton pojí se zde v úchvatný celek a nepochopuji, jak se takové skladbě muže vytýkat larmoijantnost. Těším se na opakování díla toho kapelníkem Jirákem. Tentokráte bylo pro-vedení naprosto nedokonalé, i solista pan E. Burian přispěl dílu pouze svým krásným hlasem. S radostí jsem poslouchal vynikající výkony umělců u dechových nástrojů ; jaký požitek, až vše bude náležitě sladěno v umělecký celek. Koncertní kus od Schumanna předvedla sl. Fl. Mallá. Výkon slečnin, dobře připravený po stránce technické, bohužei postrádal síly a dynamických nuancí. Vše olověná šeď bez jal<éhokoli odstínění. Divím se, že slečnu při zkouškách nikdo na tuto kardinální chybu jetí hry neupozornil. Skladba sama jest zastaralá a nevděčná. Úvodem byla hrána do omrzení opakovaná symfonie z h-mo11 od Schuberta. Je čarokrásná; avšak proč ne zas jednou symfonii z C-dur, kterou před několika lety s obrovským úspěchem provedl Kovařovic, a které jsme od té doby v českých koncertech neslyšeli? Webrova »Euryantac, která se svými tristanovsl<ými náběhy ve střední části dosud zajímá, tvořila závěr programu. Ve čtrnáctém koncertu hrála slečna Prášková Saint-Saěnsův klavírní koncert z G-moll. Nevím, kterého nešfastníka napadlo tohoto umělce nazývati francouzským Brahmsem. Hudba Saint-Saensova břitká, vtipná, bohužel mnohdy mě ká, nemá s hloubavým Brahmsem ani toho nejmenšího vniterního spojení. 0 sl. Práškové mohu prostě opal Když byl co k čemu, nasbíral zkušenosti, zdokonalil se, usadil se pak případně jako vážený mistr ve své domovině. Prostě řečeno, čemu se žák u učitele za šest let nenaučí, nenaučí se u něí nikdy. Slečna od té doby, co jsem ji naposledy slyšel, neučinila žádného pokroku. Škoda, že nejsou na konservatoři stipendia, která by skutečným talentům umožnila v cizině se zdokonaliti. Zlatým hřebem programu byl Novákův »Pan=, mně osobně nejmilejší dílo moderní literatury symfonické. Přál bych si ho slyšeti od nejlepšího orkestru světa, dirigované od kongeniálního dirigenta. Přiznávám, že nethlubším dojmem na mě dosud púsobilo předvedení skladby Dr. Štěpánem na klavíru. Nedělní provedení bylo náhražkové. Dvořákova »Husitská« je vzorem akademické ouvertury. Nemohl jsem se nikdy pro toto dílo nadchnouti. Jak vniterněji a mohutněji působí Smetanův »Táborp. Provedení bylo velmi slušné. Patnáctý koncert byl věnován tvorbé klassické. úvod tvořila roztomilá ouvertura k balletu Prometheus«, kde titan Beethoven ještě po Mozartovsku laškuje, pak následoval Mozartúv klavírní koncert z Es-dur, z nejlepší doby mistrovy. Již třetí koncert Mozartův v této sezeně a každý provázený obrovským úspěchem. A příčina úspěchu? Starý pán píše vděčně pro solový nástroj, geniálně instrumentuje, nikde hráče nekryje a hlavně mu tal<é sem tam něco nového napadne. Poslední desetiletí bylo jakousi rehabilitací Mozartových koncertú houslových, snad nastane podobné vzkříšení koncertů klavírních. Polská umělkyně W. Landowska hrála v pravém slohu mozartovském a vzbudila obrovské nadšení Stejný úspěch měla serenada pro smyčcové nástroje, tříska z pracovny geniálního mistra. Vlašský koncert Bachův byl bych raději slyšel na klavíru než na cembalu. je to skladba, vyžadující velké síly zvuku a cembalo působí přímo komicl Zejména v prvním přehnal p. dirigent tempo šíleným způsobem, mimo to žestě tak hřmotily, že nebylo melodie vúbec slyšet. Nejlépe byl podán tanec šestnáctý. Koncert byl vyprodán a opakoval se se stejným úspěchem ve středu. A nyní k nejlepším. Hofmannn hrál Beethovenův koncert. Napsal jsem již jednou, že považuji Hoffmanna za největšího houslistu naší doby. Celá stupnice cítění jest mu otevřena. Bol, radost, síla, něha, vážnost, humor ... Jediný žijící umělec dovede posluchačem tak zatřást jako Hoffmann, je to cellista Casals. Mluviti o nějakých technických jednotlivostech bylo by zbytečno; to jsou naprosto výkony slohové, jak ze žuly vytesané. Ctyry skladby | ||||
|