|
| ||||
| ||||
|
36 CYRILL číslo 3.
náš osvědčený a oblíbený skladatel Říhovský, jehož skladby i v té nejjednodušší formě,. jsou dokonalé s výsledkem zaručeným a působí dojmem slavnostním. Při této příležitosti upozorňuji, aby pp. skladatelé nejen na obálkách svých skladeb různou možnost provedení a obsazení označovali, ale i v »Cyrillu« a j. odborných, jakož i denních listech na ni upozorňovali, jako to učinil svého času skladatel Douša při své výtečné mši in hon. S. Joan. Bapt., která se dá provésti v několika různých úpravách, ale náhodou vyžaduje přec jen sboru a varhaníka vyspělejšího. To však podotýkám jen k upozornění na rozdíl mší »breves et faciles«, při nichž více ulehčovacích ústupků na skladatelích již žádati se nemůže. Co se týče Iidového zpěvu, zde v dosavádní činnosti jest pravé zbahnění. A jak si to vysvětliti? Vždyf přece není hned tak vděčného pole, jako právě ve zpěvu s lidem. Vzchopme se již jedenkráte ku přesvědčivému názoru, že práce v tomto oboru podniknutá nemá míti jen krátkého trvání nějakého desetiletí; ta má býti vypočtena a utvrzena na celé věky, aby se stala vskutku podstatnou, nevyhnutelnou součástkou kulturního života. Tou však může býti toliko ryzí cenná píseň. (Mírnějším měřítkem mohou se posuzovati písně k poutním průvodům pod šírým nebem určené.) Nebof co má se ozývati pod klenbou chrámovou, to musí býti vážné, důstojné, hluboce promyšlen. Vina neúspěchu svaluje se obyčejně na dosud nerozřešenou otázku zpěvníku a věc se všelijak omlouvá, jako by lid výběru lepších písní nepřál. Někteří zase, podporují-li takové bezcenné písně, omlouvají věc zálibou v častém střídání, sahajíce opět a opět k bezcennému materiálu, čímž se ubíjí veškera snaha po zušlechtění a zdokonalení. Ale neklamejme sami sebe. Naučí-li se lid správným nápěvům některých písní chrámových (na př. dle »Oltáře« neb dle svatojanského kancionálu) pak se dá s ním na této cestě prospěšně také dále pracovati. Přísně vzato, není k tomu ani nového zpěvníku nevyhnutelně potřebí, nebof svatoj. kancienál v tom směru dosud vyhovuje, ježto z větší části vykazuje výběr písní osvědčených, ale tyto bývají v praxi téměř napořád opomíjeny. Autorů, kteří nějaký zpěvník sestavili a vydali, je hojnost, ale málokterý z nich dobrou píseň nastudoval, a souhlasím úpině s p. pisatelem, že vydávání zbytečných zpěvníků zmatek jen zvýšuje a věci škodí. Hlavní podmínkou jest rozumně zasáhnouti a vvbírati a s lidem nastudovati jen dobré písně — to je ta pravá cesta. Poněvadž takové písně i po bedlivém nacvičení vyžadují delšího času, aby zlidověly a zevšeobecněly, nernusí a nemůže jich také býti pro začátek mnoho, ale nutno je studovati již předem s tím vědomím a úmyslem, že budou v ten očekávaný jednotný, směrodatný zpěvník pojaty. K tomuto účelu by zatím nejlépe vyhovoval v »Cyrilluu< uveřejněný seznam vzorných a ke studiu vybraných písní (ke mši sv, a j. pobožnostem, jakož i pro jednotlivá období círk. roku) současně pak by mohly býti znovu probrány písně známé a vžilé, ovšem s nápěvem již vyšetřeným a upraveným. Za příklad uvádím z Oltáře písně =Ach, můj nejsladší Ježíši« a »Mé jsi potěšení,« »Maria nad slunce jasnější« a j. Tak vzejde pracovníkům uspokojení z toho, co bylo vykonáno. K círk. hudbě a lidovému zpěvu jakožto důležitá součástka se druží hra na varhany. Ve článku výše uvedeném vyskytuje se mimo jiné poznámka o nedostatečném počtu varhaníků. I kdyby tomu tak bylo, v čem hledati příčinu? Vysvětlím to krátce: v nedostatečném hmotném zajištění varhaníků. O této bolestné stránce bylo jak v »Cyrillu«, tak ve všech ostatních časopisech mnoho výstižně psáno, a zůstává tato palčivá otázka bohužel i na dále nerozluštěnou. Kdyby bylo o varhaníky po zásluze a náležité postaráno, zajisté by »Jednota hud. stavů« mohla doporučiti ze svého středa dostatečný počet zručných varhaníků a pro círk. hudbu schopných hudebníků. Než by se však energicky přikročilo k této tak naléhavé nápravě, tu raději se trpí všemožné břidilství, jen když se každý tomu nenáviděnému slovu »hmotná úprava« může z daleka vyhnouti. Při tom se zapomíná, že jest nedůstojno královského nástroje varhan, aby lecjaký nedouk své neumělé prsty na něm ve chrámě cvičil, lidový zpěv s velikými obtížemi nacvičený kazil a rušil, lidu chuti ku zpěvu odnímal a v pobožnosti mu překážel. K němu zasednouti má varhaník jeho důstojný, ve snažení svém ušlechtilý a povznesení bohoslužebných výkonů upřímně dbalý. »Nejlépe se na tom poli rodí, po kterém si hospodář sám chodí.« Jinak bylo by někdy věru lépe, kdyby lid zpíval bez průvodu varhan. Jest tedy řádná úprava hmotného postavení varhaníků nejpřednějším požadavkem. Každý má pochopiti své povolání tak, aby bylo zřejmo, že jde o dobrou věc pro náš lid a jeho dorost. I zde platí pravda, že »bez obětí není úspěchu«. Žádá-li se tedy snaha o povznesení hudby a lidové písně ve chrámě, musí se též uznati, — že »i umění jest třeba pevné a živné půdy, má-li žíti a růsti H. ^I^F _ | ||||
|