|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLIV. 1918. 39
vyprošoval. Jistě byl vyslyšen; že toho neznamenáš, jest jen tvou vinou. Nebof pro tvou náboženskou netečnost a srdce poskvrněné hříchy nemohou ti býti přivlastněny P. Ježíšem vyprošené milosti. Probud se tedy ze své liknavosti, čiň pokání! Slyš, v epištole jakoby k tobě zaléhal až z pouště jordánské hlas Předchůdce Páně : e Ciňte pokání! Připravujte cesty Páně! Očistěte srdce svá, aby byla půdou úrodnou, kam by zasel božský Rozsévač símě slova svého, až v evangeliu promluví! ( E p i š t o l a a g r a d u a l e j s o u o p r a v d u přípravou na evangelium, jež představuje veřejné vystoupení M e s s i á š o v o.) Aby otřásla církev sv. ještě více nitrem tvým, káže p f e n é s t i m i s s á l na pravou stranu oltáře; tím ti připomíná zavržení židú, trest i tebe stihne, zatvrdíš li jako oni srdce své před pravdou evangelia: věru pravdou a to životní pravdou; nebof Slovo Páně objevuje k věčné vlasti cestu nám ; kdo je piní, následuje Krista v jeho věčný chrám. Než právě proto, abys to slovo přijal a pinil, potřebuješ čistého srdce; pros tedy: Učiň srdce naše čisté, af jest půdou úrodnou, svému semenu dej, Kriste, vznik a vláhu příhodnou. Na důkaz, že věříš v Ježíše Krista, jal{ožto Syna božího, a důsledně tedy také všemu, čemu učil a v církvi své uložil, říkej s knězem své krátké, ale upřímné C r e d o : Vzývám, věčný Otče, tebe, vúle tvá vše stvořila, tvůj milý Syn přišel s nebe, Panna jej porodila ; Duch Svatý v nás vlévá síly a útěchu v úzkosti, prostředky nám dává k cíli, světí duše k blahosti. IV. Od Offertoria do Sanctus. Tato část představuje poslední večeři Páně, jenom že kněz ještě neproměňuje. Jako tchdy Pán Ježíš, i při obětování bere kněz chléb, obětuje ho nebeskému Otci a žehná. — Totéž činí s vínern, do něhož vlil trochu vody na znamení lidské přirozenosti, která s božskou přirozeností (víno) spojena byla v jedinou osobu Ježíše Krista. To není jen obět kněze, to je obět společná, tedy i tvá ; kněz to výslovně naznačuje, užívaje všude při modlitbách množného čísla. Nuže tedy obětuj s nlnl chléb a víno řka: Přijmiž obět čistou, Pane, riechaf nám je k spasení, přijmi dary věnované, kteréžto se promění v těle a krev Syna tvého, jak sám zřejmě vyslovil, když hod zákona nového slavně byl ustanovil. Jest věru dojemné, jak na, i zbožní předkové mši sv. rozuměli a jak jí dovedli vy-užíti jakožto prostředku nejmocnějšího, jímž lze působiti na Srdce Boží. Kněz obětuje na pateně ležící hostii, přikládá k ní srdce své se všemi jeho pocity, potřebami i osobami, které v něm jsou závorou lásky tzavření ; jistě i potřeby lidu svého skládá v ten mystický koš, jaký tvoří jeho ruce; zdvihá lc nebi a úpěnlivě prosí za vlídné přijetí celé společné oběti. — Znovu pak do kalicha vše noří a s vínem Otci nebeskému obětuje, doufaje v moc krve Kristovy, v níž víno se pr onlění ; krev Beránkova volá k nebi o smilování : může Otec odolati? — Slož též na patenu, a vpust do kalicha srdce své se vším, co v něm milého i nemilého, zdvihni s knězem a úpěnlivě se mod:i o přijetí své oběti: S tčmi dGry bud za věno tobě naše myšlení, vt:li tvé bud' podrobeno naše všecko činění; přijmiž naše práce, statky, vše, čím každý z nás je živ, radosti i nedostatky; shlédni k nám, bud' milostiv! Po poslední večeři modlil se P. Ježíš svou velekněžskou modlitbu, v n1Ž vyprošoval apoštolům a věřícím všech časů (tedy i tobě) Ducha sv., vzájemnou lásku, stálost a vítěz-Siví; (kněz modlí se s e k r e t y) celý obřad zakončen byl díkůčiněním — hymnem: nA chválu vzdavše vvšli na horu Olivetskou(,. (Mat. 26, 30.) (k n ě z m o d 1 í s e n e b z p í v á p r a e f a c i). Po praefaci obrátí se kněz k oltáři, kam za malý okamžik raá s nebe zavítati Syn Boží: vidí okem víry, jak dav andělu sestupuje na oltář, aby tam očekával příchod Beránka božího, jenž už se chystá opustiti trůn svirj nebeský, slyší v duchu je-jich nadšené Nosanna, daleko nadšenější a vroucnější, než hlaholilo se strání olivetských na první Květnou neděli, kdy vítali zástupové Messiáše, krále svého, vjíždějícího do bran | ||||
|