|
| ||||
| ||||
|
40 CYRILL číslo 3
městských na oslici — I spojuje se s jásajícími nebešfany a k jejich Hosanna a Benedictus připojuje své srdečné: S a n c t u s ... Svatý, svatý, svatý jest Hospodin, Bůh zástupů; pina jsou nebesa i země slávy tvé ! Požehnaný, j e n ž se béře ve jménu Páně ! Hosanna na výsostech! Dej se také strhnouti k nadšení. chvíle je velká, připoj se k choru, vítajícímu Beránka, slyš, ministrant tě zvonkem svým zve, a nemůžeš-li ústy, aspoň srdcem zpívej : Svatý, svatý, věčně svatý, Hospodin náš Pán a Bůh! Takto zbožnou láskou vzňatý zpívej tobě každý duch! Plnáf jsou tvé velebnosti, Bože, zem i nebesa, každý tvor af s uctivostí Hosanna ti zaplesá ! Cherubíni, Serafíni, dolů s nebe sstttpujte, jako na nebeské síni Boha zde oslavujte; važte, že zde k nám se blíží nebeského Otce Syn, jenžto zahladil na kříži věčné tresty našich vin. (Příště dokončení.) ALIw ADOLF PARMA Stabal Mater dolorosa. (Pokračování.) Doklad pro toto tvrzení podává nám sama interpunkce; za každou takovou skupinkou, vždy uprostřed a na konci sloky najdeme znaménko, označující, že věta jest ukončena. Ovšem jednotlivé věty jsou spojeny jakýmsi vztahem, což nasvědčuje krásný postup a plynulost písně, ale přece třeba připustiti, že namnoze jsou to vlastně jednotlivé vzdechy zbožné, a že tedy logické pouto jejich zůstává vždy hodně volné. Proto, když zpěvák něco pozapomněl. dovedl dosti snadno vypadlé místo nenápadně nahraditi bez značného porušení myšlenkového proudu. Upravil svůj nápad ve tři veršíky a vypinil jimi dotyčnou mezeru. Někde se to podařilo tak pěkně, že dnes těžko rozeznati ]ze pozdější změny a přídavky od prvotního textu; tak vhodně přiléhají k originálu. 'Jindy ovšem vypadl takový básnický pokus dosti nepodařeně. Za příklad podobného smutného pokusu stůjtež zde tyto nešfastné verše: »Fac me Christo conciliari Christe, cum sit hinc exire, et inter electos connumerari da per Matrem me venire in aeterna vita;- ad palmam victoriae. (Rukopis z korutanského sv. Pavla.) Jinou příležitost k změně textu poskytovala okolnost, že píseň zpívána bývala při prosebných a kajícných průvodech. Poněvadž původní text jest poněkud krátký, byl rozmnožen, aby se nemusily sloky opakovati, když průvod trval déle. Konečně mnoho změn a chyb mají též neopatrní opisovatelé na svědomí. Latinský text vyskytuje se ve čtyřech podobách: nejdelší (o 17 slokách), kratší (o 13 slokách), církevní (o 10 slokách) a nejkratší (o 6 slokách). Přirozeně ptáme se, který z oněch čtyř typu je původní, neb aspoň originálu nejbližší ? Srovnávajíce přístupný dosud material, rozhodly autority, jako Daniel, Mone, Kehrein a j. ve prospěch textu liturgického. Nejstarší jeho variant obsahuje asi 20 rukopisů, z nichž čtvrtina připadá do XIV. století, ostatek do XV. století. Text liturgický zdá se tedy býti nejzachovalejší. Jest zcela pochopitelno, že sekvence naše, jakmile se octla v liturgii, jen těžce a znenáhla změny vážnější doznala při opatrnosti, v jaké církev své modlitby chová. Ovšem, že ani variant církví užívaný není úpině shodný s originálem. Než domnělé odchylky jsou úpině nepatrné; týkají se pouze jednotlivých slov a tvarů, nezasahují však nikde ve stavbu: i počet slok jest bezpochyby původní. Jak takový překlad ve svém počátečním stadiu vypadá, posoudíme z této stručné ukázky: I. Stála matka bolestivá II. 0 kterak smutna a nuzna podle kříže plačtivá, byla ta požehnaná matka když visieše syn jejie. jednorozeného syna! Čiež duši lkající, Kterak truchléše a ji boléše, smutnú a bolestnú milostivú matku, prošel meč ostrý. když vidieše muky svého syna! | ||||
|