|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLIV. 1918. 41
III. Kterak jest člověk, jenž by neplakal X. Kriste, když otsud bude jíti, matky Kristovy kdyby viděl dej skrzě matku mně dojíti v takej mucě? koruny vítězné. Kdo by nemohl se rmútiti, Když tělo umře, matky Kristovy želeti, kaž, af duše dána bude bolestivé i s synem? atd. do ráje nebeského. Amen. (aVýb. z lit. české 1845.) Pozoruhodno je též, že se tento překlad naprosto shoduje s textem liturgickým — až na poslední dva verše; tam shledáváme nepatrnou odchylku, ač velmi důležitou pro rekonstrukci originálu. Ona dokonalá shoda textu liturgického s překladem tak starým ovšem svědčí, že od XIV• století se text nezměnil; ale z nesrovnalosti v konci plynou zajímavé důsledky. Výhodou je, ,že můžeme srovnávati velmi přesně; nebof překlad je skoro doslovný: Christe cum sit hine exire da per Matrem me venire ad palmam victoriae. Quando corpus morietur Když tělo umře, fac, ut aninute donetur kaž, af dupe dána bude paradisi gloria. Amen. do ró e nebeského. Amen. (Text liturgický.) Zdálo by se, že překladatel se zmýlil, anebo snad užil básnické licence, učiniv podmětem poslední věty substantivum »duše= a předmětem (správněji »místním určením«) slova »do ráje nebeského«, kdežto v latinském je poměr právě opačný (předmět: »animae•, podmět » gloria «). Než je to skutečně jen zdánlivé; nebof n e p ř e k 1 a d a t e 1 s e o d c h ý 1 i 1, n ý b r ž dle všeho text církevní v posledních verších se porušil. Či iak jinal{ se dá omluviti závadný rým »victoriae — gloria ? V originálu jistě té chyby nebylo V této domněnce utvrzuje nás velmi faktum, že vskutku je zjištěn jeden variant (církev ho však neužívá, a místy je silně porušený), jehož poslední verše mají rým úpině správný a smyslem se neliší ani dost málo od liturgického textu. Zníf : Ad palmam viclorťae quando corpus morietur Když tělo umře, fac at aninut donetur kaž, af duše dána bude paradisi gloriae. Amen. do roje nebeského. Amen. (Kayser, Beitršge.) Dáme-li vedle toho náš starý překlad, na první pohled poznáme, že struktura obou vět je stejná a můžeme tudíž bezpečně tvrditi, že latinský text XIV. století, z něhož tuto překládáno, zněl rozhodně : fac ut anima donetur paradisi gloriae. A v této podobě byla bezpochyby napsána původní báseň »Stabat Mater= od samého auktora. Překlad, jímž jsme se obírali, vyňat je z »Výboru z literatury české«, vyšlého nákladem Ceského Musea v Praze roku 1845. Tamtéž jmenován jest jiný český variant, také ze XIV• století, začínající slovy ~Stáše Matka božie žalostieci«, umělecké ceny rovněž asi ne-valné; již první verš se svým přespočetným nbožie« není zrovna slibný. Stěží lze před-pokládati, že by překladatel byl užil verše pětitaktového. Flajšhans v I. díle »Písemnictví českého« se několikrát zmiňuje o rStabat MaterR a uvádí též z doby Karla IV. (r. 1346—1378) ukázku překladu »Staše Matka žalostieci« Podotýká sice, že vnější úprava je velmi primitivní, přece však již i z oněch dvou slok jež tam jsou otištěny, dá se vyluštiti, že jest o mnoho pečlivější, než svrchu citované verše« Stáše matka žalostieci O kterak smutna i žalostiva podlé kříže a slzieci, byla jest ta požehnaná kdežto svn její vy5ieše! matka jednorozeného! Jehožto duše lkající Kterak Ikáše a želéše zamúcenú a bolející, matka jeho. když vidieše meč ostrý prošel bieše. muky syna jediného. (Flajšhans, *Písemnictví české«.) | ||||
|