|
| ||||
| ||||
|
5o CYRILL čislo 4.
kách : děkoval mi za to, že jsem opět jeho mši dovedl dostat na program. Bylo mi to líto, že po tolika letech může mít radost z provedení jeho mše na místě tak nepatrném. Jako tenkrát v tomto listu, tak i dnes z mých vět je patrna křivda, velká křivda, která na Steckerovi nesporně byla spáchána. Právě z toho svého dopisu měl jsem dojem, že Stecker těžce nese osud své mše, že ho bolí ta nevšímavost k ní a že ho těší, když aspoň někdo snažil se mu porozuměti. Samozřejmo, že tato výtka nepadá na naše menší kůry, pro které jeho mše je prostě nepřekonatelnou skladbou, avšak týče se každého, kdo nezná jí a přece chce tvrdit, že zná a že rozumí naší církevní hudbě. To platí hlavně pro naše kritiky; toho věčného tápání a zjevné nejistoty při posuzování skladeb z oboru hudby církevní by nebylo, kdyby tato mše každému z nich vešla do krve. Také by vývoj celé naší církevní hudby každému připadal jasnější, nebof v tom právě vidím vynikající význam Steckerovy mše: dovedla být prostředníkem mezi školou Skuherského a pak těmi, které já nazývám školou Steckerovou. (Picka, Tregler a Douša . Naše hudební veřejnost však neuškodila Steckerovi jenom tím, že takřka neznala jeho mše; v jedné věci nemohu ji omluviti naprosto: prof. Stecker komponoval spoustu motett, vydaných u Urbánka. Napsal je úmyslně ve snadném slohu — původně myšleny byly zásadně jen pro 2 ženské hlasy; z nich nejkrásněj:í je trojhlasé »Ave« s průvodem varhan; nemáme lepšího vůbec, a pro-vozuje se někde ? Steckerova motetta jsou zase nejlepší z toho, co v této formě bylo kdy u nás napsáno. Ještě jednoho z nich vzpomínám: onoho překrásného »Terra tremuit«, které jsme s kapelníkem Doušou se zvláštní úctou vložili do programu uvedeného koncertu; pro naši českou hudbu je ctí, že může se pochlubit vícehlasým motettem, které se rovná, ba předčí to, co v této formě Němci dovedli napsat. II. Naprostá originalita Steckerova v církevní hudbě je nepopíratelna. Jen blíže ji nutno rozebrat, cele jí rozumět, aby tím přesněji vynikl charakter skladatelův. Bylo vynikající předností našich církevních skladatelů, že reformu církevní hudby při-jímali z Německa k r i t i c k y. Hned Skuherský je tu dokladem; jemu, člověku tolik toužícímu po volnosti, po vzduchu, stal se záhy normativní základ reformy protivným; začíná brzy kritisovat Palestrinu; ukazuje na jeho nevšímavost ke slovu, na nedostatek monothematismu; tomu rozumějte: nelze klassické hudby přímo vštípit do nové doby, s pro-středím zcela již odlišným; z klassické hudby možno vyjíti, ale nemožno ji prostě opisovat; z ní možno se jen napojit, ale ne prostě podle ní tvořit. Prakticky pak šel Skuherský tak daleko, že začal zanedbávat polyfonii, jakoby snad právě ona měla na svědomí onii chudost ve výrazu, jíž už v Německu nová církevní hudba začínala povážlivě chřadnout. SI.{uherský stává se takřka výlučně homofonním, jenže duch staré hudby církevní přec jen proniká i touto jeho novou hudbou. Vzpomínám úmyslně dalšího rozvoje církevní hudby, jmenovitě stanovisko Skuherského žáků (Hruška, Sychra) k tomuto převratu jejich učitele a přecházím hned ke Steckerovi. Proti Skuherskému šel S t e c k e r docela svou cestou. Především vrátil se k prvotním zásadám reformy (či lépe: k hudbě klassiků, kterou v sobě ztrávil tak dokonale, jako nikdo u nás) : motivický materiál čerpá z římského chorálu, pracuje výhradně polyfonně — na druhé straně však vysoko přečnívá Skuherského; zavede do církevní hudby obdivu-hodnou svěžest rhytmickou, v harmonii žádný akkord, žádná modulace není mu kacířskou (jak úzkoprsí jsou vůči tomu v Německu!); svou mši upraví architektonicky vzorně a jak průvod zpestří; je docela samostatný, skvělý v detailech, uchvacujícím v celku ve vnějšku ji mistrovsky vypraví. Tak ideálně sloučeny vlastně dva extremy : hudba klassická a hudba moderní, z níž čerpal Stecker bez omezení, přihlížeje jenom k tomu, aby duchovní ráz skladbě zachoval; to se mu podařilo nad míru šfastně. Tahle cesta — dnes už můžeme říci s pinou jistotou -- vyhovuje jedině mo- dernímu názoru na církevní hudbu. B e z k 1 a s s i k ú nebvla by obroda církevní hudby možnou to je nám dnes jasno; právě polyfonní styl je dnešní hudbě vůbec p r v ý m požadavkem; že pro církevní hudbu dovedl z této hudby Stecker tolik a tak šfastně těžit, v tom právě vynikl nad Skuherského. Oběma — Skuherskému i Steckrovi — přísluší zásluha, že usarnostatnili naši církevní hudbu na rozdíl od hudby, přišlé k nám z Německa.*) *) Němci žůstali v pokroku z a n á m i ; teprve mše (vánoční a velikonoční) Maxe Springera znamenají se ve volnosti projevu mši Steckerově; nedosahují však Steckerovy mše ani svým rozsahem, ani uměleckou hodnotou, ač jsou to práce velmi cenné. | ||||
|