|
| ||||
| ||||
|
Ročník hLiV. 1917- 51
Stecker probil se pak s ním ještě dál a ostře dovedl se odlišit od Skuherského. Učinil to nejprve ve své mši »solemnis«, které si cením v prvé řadě jako práce svrchovaně program)vé; tím není její význam dolíčen: je napsána v široké kantátové formě. hodí se pro kostel i koncertní podium ; a vyvolávám nový charakteristický rys umělecké povahy Steckerovy — nový, silný, dokument pro jeho originalitu; dovedl se cele ubránit vlivu největší naší komposice z oboru círlcevní hudby: Dvořákovu »Stabat Mater ač sám byl jeho nadšeným obdivovatelem. Nevidím ani stopy nějakého vztahu těchto děl. Stecker nevyšel z Dvořáka, nevyšel ani z Berlioze, nebo Liszta, nevyšel z nejlepších kantát Handlových a Hajdenových, ale zasáhl daleko za ně, až k Palestrinovi. Tu hudbu zažil a pak — jak to dobře z jeho mše cítím i Bachovu. Proto zní nám Steckerova mše tak č i s t ě n o v ě. To je můj dojem ze Steckerova skladatelského díla — dojem z práce, založené opravdu hluboce: smrt Steckerova, jako smrt každého velkého umělce, působí bolně na všechny, jimž umění není chlebem, nýbrž nejdůležitějším životním zájmem. A tak se utěšujme: zůstalo nám po něm dílo neuvadající krásy, dílo, které buditi bude vděčnost k jeho tvůrci na vždycky. VÁCLAV MULLER K dějinám papežské ,Sixtinské kapely". (Dokončení.) Tonina, v níž psána jest skladba, jest něco zcela relativního a nesmí se na ni dívati jako na určení výšky a hloubky, v níž má býti skladba intonována, jak tomu je dnes. Spíše třeba míti zřetel na rozsah hlasů a podle toho zvoliti vhodný tón základní k pro-vedení; bylo tehdy zvykem dobovým nepsati jiných předznamenání než nanejvýš jedno b; měly by se proto všecky skladby intonovati v C nebo v F? Ostatně pro hudbu čistě vokální jest zbytečno stanoviti určitou výši nebo hloubku, to bylo nezbytno, když se zavedla hudba instrumentální. Rovněž nejsou vždy rozličné klíče ukazateli hlasů, které mají skladbu přednášeti. Basy psány jsou často v klíči tenorovém, tenory v altovém, kontraalty v mezzosopranovém nebo i v sopranovém, soprany v houslovém klíči. Který druh hlasu klíčem je naznačen, to musí se posouditi z celého sestavení jejich, které staří skladatelé vždy tak volili, aby zachovali krásný poměr hlasů a spolu přirozený rozsah hlasů měli na zřeteli, při psaní však notový system nemusili přestoupiti, což bylo v oněch dobách takořka pravidlem.« Vynechávajíce další, spíše theoretické výklady o potřebných hudebních znalostech starých zpěváků, kteří většinou byli výbornými hudebníky a skladateli, o tempu, které řídí se smyslem slov, při čemž často ukazuje na úpadek, který zatím nastal, pokračujeme s autorem: -Sborové skladby (v Sixtině prováděné) jsou většinou 4, 5 až 6 hlasé a možno říci, že jsou založeny na chorálu gregorianském a z něho, jako většina skladeb 16. a 17. věku vyšly, nebof jeden hlas obsahuje vždy starý cantus firmus, kdežto ostatní v nepopsatelném, jen skladatelům oné doby vlastním umění a jadrnosti kontrapunktují. Skladby 7, 8 a 911 hlasé přicházejí jen zřídka, více než devíti hlasé nikdy; nebof skladatelé Síxtiny, ježto počet jejich nebyl nikdy veliký. nepsali skladby pro tolik hlasu, aby jejich provedení bylo nemožné,,,anebo aspoň nedokonalé. Casto mi napadlo, zda veliký počet zpěváků jako má na př. Singakademie v Berlíně byl by na prospěch provedení podobných děl čili nic; Palaestrina m y s 111 p ř i s k 1 a d b ě n a s v ů j s b o r d účinků takových mass sborových ani neznal. Musilo by se to prakticky vyzkoušeti. Není sporu, že ve způsobu zpěvu Sixtinslcého sboru je mnoho uvážení hodného, čeho by naše .bory, které počtem pěvců Sixtinu předčí, mohly použíti a tak přednes svůj zdokonaliti. S o 1 o v é m u zpěvu v Sixtině člověk na novou hudbu uvyklý nejprve porozumí a jej krásným shledá. V přednesu solových zpěvů osvojují si pěvci ~ixtinští největší svobodu, již sotva si lze představiti, díváme-li se na noty, z nichž zpívají. Dirigent často mění tempo podle smyslu slov, vlastního cítění a tradice, dává dělati ralletando, stringendo, crescendo a diminuendo, v čemž nelze se dosti obdivovati zcela zvláštnímu umění Bai:niho a neobyčejné poslušnosti zpěváků, kteří každý pohyb jeho prstu znají a jemu také rozumějí. Mimo to vkládají pvci podle své libosti do hudby mnoho ozdob, průchodných not a průtahů. Tuto volnost mají také z tradice a lze ji vysvétliti z velikého hudebního vzdělání jejich | ||||
|