|
| ||||
| ||||
|
56 CYRILL číslo 4.
mocný šik členstva sleduje a podporuje činnost výboru ! Takového žadatele nelze potom tak snadno odbýti, af se obrátí kamkoli. A proto ve vlastním jejich zájmu pp. varhaníkům a ředitelům kúru radíme, aby zakládali Farní Jednoty a připojili se k nám. Nebojte se toho jako novoty, která pro první okamžik vyžaduje poněkud většího náporu energie a snad i přinese tu i tam nějakou nepříjemnost při přemahání vyskytnuvších se překážek, o něž bohužel na světě není nikdy nouze, kdykoli se jedná o nějakou rozttmnou nápravu. Marno! »Přelom, přeskoč,« káže zde neúprosně vaše sebezachování. Nezbývá tedy, nežli vůči přílišnému opatrnictví připomenouti Benningsenovo : »pánové, nelze vyráběti omellety, aniž by se při tom rozbila vejce«. Působení ve Farní Jednotě stále poskytuje uměleckému idealismu potřebný vznos čtením spolkového časopisu, sledováním činnosti jiných jednot a p. Jinak zase udržuje práci v stejnoměrném chodu spolkovou disciplínou, pravidelnými zkouškami atd. Znalost liturgie, direktáře a missálu, malými příležitostnými skladbami pohyblivých části mše sv., af již jsou napsány nebo jen improvisovány, vynutíte si respekt nejen zpěvál Rázem zařadíte se do nově vytvořené vyšší kategorie církevních hudebníku a učiníte konečně přítrž nedůstojnému a snižujícímu zaměňování odborného varhaníka s kýmkoli, kdo umí šlapati pedál. Pak ale přijde též doba, kdy každý zcela porozumí našemu dosu,1 marně opakovanému volání, že »hoden jest dělník mzdy své«. Á&'W ADOLF PARMA Síabaf Mafer dolorosa. (Pokračování.) Vůbec forma této písně není bezúhonná; přes to byla hodně zpívána a zakořenI~na, nebof nejméně po 150 let ji mažeme stopovati, kterak přechází z jedné sbírky do druhé. Tak z Kunvaldského kancionálu přenesl ji kněz Tobiáš Starší Závorka Lipenský do svého lipnického kancionálu vPisnie Chval Božských« (z roku 1606). Podotýkáf v předmluvě, že „plej ÍŽŤi~cl)ti «etV' ~JbCI' pQttlěti ~rogj Tti E?o~tlt) ~1[lij, ~Itlj 3afVb 1i1nl1rQ[~jřt~ 11CIttQ[lt S l i[)ll jpémulr Juzholrnjd) jhronláťi,i[, u na jlrět[o lrytijjtčlljnl gid' n~yJQ[, (xjd); aj poiau ,) o~ pobo llíJ,h pi-i j[u',bž ^3o;j ~obř~ je po,`ju~a[o a po~jlrá.'' Vypisuje pak blíže redakci svého zpěvníku, praví zřejmě: PJ tlě 5tnaté ímrdbu připomenuté, v Bill: jtarc :rirfea~llj, o: miln.h 1Ji'cafllm najjtjd~ 1tiá,~ané, aneb 3 jilnjcE? ja3rf ur přcf[ábané, hc~[itrč jcm přcl?[é~l a fí~c; jmvj[ j[olr, rytnl, brllbě 31q by[ aneb něco be3potřebného, Ilojro3umiteJ111é1]o, o~ nčfoho promé= nen,bo, aneb ]lllaltl Ilc; f platvI L' pQtrlcí)bo, 1e ila[ljQ[o, to jelli Irvpllít[[, Ileb oprQwll, a to to[ifo j[omenl nčrtertjm neb jy[[abau a vat` poti&a byla pronlini[.” Též v tom případě přepsal píseň úpině beze změny; jen počáteční slovo »Staše- jedinkou „ivItahau promini[” nahradiv je novějším tvarem »Stálan. 1 do katolických kancionálu se tento oblíbený variant dostal; vyšelf ještě roku 1721 ve svatováclavsl{ém AKancyonálu Cžeském« a roku 1719 v »Slavíčku rájském«. Změněno pouze tolik, že ono zvolání na konci zušlechtěno ve tři pravidelné verše: —M učitli3 to ji} pro jlrau jtilrt lll'wllnlQll a ho[c_ tllau a ~cyj nám raJojt miénan°. Stalo se tak nejspíše z příčin hudebních. Když evangelické sbory literátské zašly a nahrazeny katolickými, opět se »Stabat Mater« česky zpívalo, jak potvrzuje »Kancyollálník« jesuity vydaný v Klatovech roku 1639, tedy právě v době katolické protireformace. Zde to však není již pouhá parafrase originálu, nýbrž umělý a správný překlad (,Stála Matka litující«) liturgického textu; shoduje se s ním úpině až na první 3 verše poslední sloky. Přidrželf se překladatel v těch místech latinského variantu, jenž se liší od textu církevního pouze nepatrnou odchylkou v poslední sloce. Kdežto liturgický text má: Christe, cum sit hinc exire, da per Matrem me venire ad palmam victoriae, | ||||
|