|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLIV. 1918. 57
zní zmíněný variant v poslední což bylo přeloženo slovy: sloce: Fac me cruce custodiri, morte Christi praemuniri confoveri gratia, (Kayser, Beitráge.) -Rač mne křížem ostříhati smrti Krista odívati a chovati v milosti.« Tak lze vysvětliti vznik odchylného místa v překladu. V této podobě udržovala se sekvence v českém překladu celé zbývající století XV I I., celé století XVIII. a přes polovici století XIX. Bylaf úpině beze změny pojata do Šteyrova »Kancyonálu cŽeského«, jehož 4. vydání, vyšlé nákladem »Dědictví sv. Václava< je datováno rokem 1712, rovněž tak do Božanova »Rajského slavíčka« z r. 1719; ba ješté i do kancionálu Svatojanského z roku 1864 byla zařazena (vedle dvou jiných překladů) pod názvem »starý zobecnělý překlad«. —La celou tu dlouhou dobu pozměnily se v celé písni jen asi čtyři verše; svědčí to o výbornosti zmíněného překladu, že dovedl tak dlouho vyhověti vkusu věků. Jak již upozorněno, jsou ve »Svatojanském kancionálu« ještě jiné dva miadší překlady: Sušilův a »opět jiný překlad této hymny«; tyto oba právě jmenované jsou nyní nejběžnější. V Holainových »Plesech cíuchovních<,, je Sušilův převod a »Úpiný kancionál ardidiecese olomúcké« má rovněž dotyčnou píseň úpině sestavenu z veršů těchto dvou překladů. Vy- nikající katolický básník Dostál-Lutinov přeložil »Stabat Mater« v »Novém Životu( z r. 1904, Alfred Fuchs v »Novém Obzoru« r. 1914 a VI. Hornof pro nový »Jednotný zpěvník« r. 1918. (Příště dále.) 1. BOUZEK O mši svafé. OÁbklw (Dokončení.) IV. Kanon do pozdvihování. Doznělo Sanctus, varhany ztichnou, umlkne zpěv — vše se pohřižuje v tajemné ticho: tajemství se připomínají, tajemství se velké za krátko vykoná. Zahrada getsemanská, modlitba, úzkost a agonie Kristova za oné velké, tiché noci, kdy i apoštolové spali a jen zloba a zrada bděla -- nejsou to tajemství ? Na ně kněz vzpomíná, a co tehdy Vykupitel světa ve vroucí modlitbě své Otci doporoučel, to mu v kanonu i kněz připomíná : církev svatou a její potřeby, sebe i své drahé všecky. Prosí o smilování, volá Svaté ku pomoci a konečně jako velekněz Starého zákona skládá všecko na hlavu toho Beránka bez poskvrny, jenž snímá hříchy světa a dobrovolně chce znovu umřít, aby nám vyprosil smilování. (K n ě z skládá ruce na obětní dary.) Prorněnění — smrt Páně. Kristus Pán prošed všemi tribunály soudními, duchovními i světskými, úředně odsouzený k smrti nejpotupnější, protože na něm lpěly nepravosti všech nás, dovlekl si svůj kříž až na místo popravní. Byl přibit a povýšen mezi nebe a zemi. Crkotem valila se ze svatých ran Boží krev a schla na dřevě potupy a zapoučela se do Golgoty; s krví pak prchala i jeho síla, jeho život. Tři hodiny to trvalo,než úpině vykrvácel. O hodině deváté do-trpěl; nakloniv hlavu vypustil ducha. Tato násilná smrt Spasitele světa še na oltáři nejen naznačuje, nýbrž i skutečně, ač způsobem nekrvavým, opakuje. Vidíme chléb a víno a slyšíme slova konsekrační. Účelem slov: »Totof jest tělo mé« jest proměniti chléb pouze v tělo Pána Ježíše: ovšem totéž tělo, jaké má právě v okamžiku proměnění, t. j. oslavené, které nemůže trpěti, nemůže krváceti, nemůže zemříti. Proto nutně při-volají ta slova pod způsobu chleba celého Pána Ježíše. Rovněž slova : »T o to f jest k a-1 i c h k r v e m é« proměniti chtějí víno pouze v krev jeho; avšak ta krev existuje jen živá, jen kolující v žilách oslaveného těla Páně, od něhož nemůže býti oddělena. A proto přitahují slova konsekrační do kalichu celého P. Ježíše. Vidíme dvojí způsobu a věříme, že pod obojí jest Pán Ježíš přítomen celý; ale dle znění slov konsekračních mělo by býti pod jednou způsobou přítomno jenom tělo, pod druhou způsobou jenom krev Páně; pouze přirozenou důsledností, jež plyne z oslaveného stavu toho těla a krve, jest přítomen celý Pán Ježíš. Pak jest na oltáři naznačeno násilné vykrvácení Spasitelovo, jeho smrt. Otec nebeský vidí více ; jemu jsou slova konsekrační mečem, který oddělení nazna- | ||||
|