|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLIV. 1918- 71
Pro 1 i d o v ý z p ě v n í k však nelze tímto způsobem vydávati roráty. Tu nutno i melodii pasto upraviti, zbaviti anakrůs, jež jsou zbytky latinské časoměrné poesie. Nutno vystříhati se i zvratných rytmů, kterým, nelze podložiti ve všech slokách upraveného textu se správným přízvukem na první slabice ve slově. Při volbě písní jdeme ve š l é pěj í c h s t a r ý c h, dobrých zpěvníků, navazujeme na s o u č a s n o u t r a d i c i, aby lid mohl ihned zpívati mu známou, ale spravenou píseň. Tu nutno v ceně učiniti ú s t u p k y. Mimo známé písně vybírají se písně cenné z literatury staré, ale dnes neznámé. D. o. ADOLF PARMA Sfabal Mater dolorosa. (Pokračování. Jak již upozorněno, jsou ve »Svatojánském kancionálua ještě jiné dva mladší pře-klady: Sušilův a »opět jiný překlad této hymny«; oba právě jmenované jsou nyní nejběžnější u nás. V Holainových »Plesech duchovních le Sušilův převody a »Úpiný kancionál arcidiecese olomúckéK má rovněž dotyčnou píseň úpině sestavenou z veršů těchto dvou překladů. Vynikající katolický básník Dostál-Lutinov přeložil »Stabat mater« v »Novém Zivotua r. 1904, posledně přeložena píseň Alfredem Fuchsem v »Novém Obzoru« z r. 1914. Načrtli jsme v předešlém hlavními rysy, jak se sekvence »Stabat matem v českém jazyku během věků vyvíjela a zdokonalovala od hrubé glossy až k modernímu uměleckému překladu. Zbývá uvésti zde aspoň některé nápěvy, na něž se u nás »Stabat mater^ zpívalo a zpívá. Ovšem, že těmito několika ukázkami daleko není ještě vyčerpána všechna látka v tom směru, nebof »píseň »Stáše Matka žalostivá« byla často předělávána a novým nápěvem opatřována (Flajšhans). Aby chronologický postup byl zachován, obrafine zřetel nejprve k nápěvu z kancionálu kunvaldského (,r. 1576); ukázkou stůjtež zde aspoň prvé dvě sloky: 1. 1 n _ Stá - še Ma - tka ža - lo - sti - vá ve - dle kří - že bo - le - - sti - vá, i e díc na své - ho Sy na. Ó ja- kou jest bo - lest mě - la, když -to na kří- ži vi - dě - la své - ho mi - lé - ho Sy -na. A v takové asi podobě pokračuje nápěv dále. Melodie není táž pro všechny strofy, nýbrž nápěv se obměňuje přiléhaje místy překrásně k náladě zpívaného slova. Některé chody se opakují, udržujíce takto jakýsi jednotný styl; tak ono melancholické a h c ku konci každé sloky. Nebylo by vděčným úkolem literácké části Cyrillských Jednot ujati se občas takové zapadlé perly českého zpěvu duchovního a dáti jí v pečlivém provedení opět po stoletích zazářjti při bohoslužbě v chrámu? S pohnutím vzpomínám na mnichy emauzské, kteří po večernícli hodinkách se ubírají k paladiu svého kláštera, starobylé sošce Panny Marie v poboční kapli, zpívajíce nějaký mariánský hymnus. Jsou to leckdys staré, dávno doznělé nápěvy německých duchovních písní přizpůsobené latinskému textu. Kdo neslyšel, neuvěří ani, jak silným, neodolatelným dojmem podobné melodie uchvacují. Jsem jist, že po náležitém poučení úvodním by zvláště inteligentnější zpěváci (na př. studenti) s velikým zájmem nacvičili občas skladbu, kterou kdysi před sty lety z nádherných pergamentů čeští, mistři pěvci« Boha chválili v duchovních sborech pěveckých. K tomu přistupuje ještě i praktická stránka, že totiž tento zpěv, jsa svým českým textem snadněji přístupen a stoje | ||||
|