|
| ||||
| ||||
|
Ročník XL[V. 1918. 83
Ostatní nápěvy, jichž se nyní užívá v různých diecezích, náleží již přítomnosti a tudíž nespadají do rámce historického pojednání. Stabat Mater bylo též nesčíslněkrát uměle zpracováno od nejslavnějších skladatelů hudebních. Proslavené komposice napsali: Palestrina (8 hlasně), Pergolese (2 hlasně s doprovodem), Astorga, Haydn s orchestrem). Rossini, Liszt. K fěm druží se zvěčnělý náš mistr Ant. Dvořák, jehož zbožného ducha nadchla tato látka k velkému dílu pro sola, sbor a orchestr. Z moravských skladatelů sluší jmenovati Fr. Musila a Drahlovského, z českých vynikaiícího J. B. Foerstra a N. Kubáta. Zbývá ještě zmíniti se aspoň stručně o původu této básně. Za autora jejího má se nyní v životě i poesii geniální »troubadour nebesk. lásky, daemagog duchovní chudobya a heroický asketa, františitán Jacobus de Benedictis, známější pod jménem Jacopone da Todi (zvaný tak dle svého rodiště na Tibeře jižně od Perugie), vrstevník Dantův. Zemřel koncem roku 1306. Nejzávažnější svědectví původu vydávají: Lukáš Walding (1580— 1657), irský františkán, jenž ve svém učeném díle o spisovatelích františkánského řádu (•Scriptores Ordinis Minorum«) úpině bez pochybnosti ve stati věnované Jacoponovi mezi jinými básněmi uvádí i nStabat Mater ; svědectví jeho jest velmi cenné, poněvadí byl v dějinách literatury svého řádu učencem na slovo vzatým. Mínění jeho potvrzuje nejnověji Ozanam ve svých »Ocuvres Complětes<, kdež staví důkaz na základě starého rukopisu jím samým v pařížské National-Bibliotheque nalezeného. Ten obsahuje výbor básní Jacoponových, mezi nimi i sStabat Mater.. Jiný závažný svědek je Gregorovius (>Geschichte der Stadt Rom im Mittelalter-), dle něhož obsažena jest tato píseň ve sborníku politických děl Jacoponových, jenž pochází ze stol. XIV. a náleží kapucínskému klášteru v Monte Santo u Todi, rodiště Jacoponova. jsou sice za původce označovány též jiné vynikající osoby, ale bez hlubších důvodů. Jmenováni bývají sv. Rehoř Veliký, Innocenc III., Řehoř IX., sv. Bonaventura, sv. Bernard a mnozí jiní, zvláště papežové. Bezdůvodnost domněnek těchto dokazovali zejména Wharton, Gebert, Herder, Rambach. Ebert. Poukazováno nejvíce na vnitřní podobnost mezi »Stabat Matera a jinými díly, jež jsou zaručeny jako plody ]acoponovy. K témuž názoru přidává se i Sušil (• Hymny církevní«), řka, že »souhlasí úpině píseň ta s jinými písněmi téhož Jacopona vlašsky skládanými, a již ta svatá horoucnost, kterou plápolá. a ta milostná něžnota, kterou co nebeským zápachem dýše, dosvědčují, že to plod je zahrádky otce serafského.« Závěrem stůjtež zde slova Ozanama (»Les poětes franciscains en Italiea), výtečného znalce literatury a jemného kritika středověké poesie, který o naši sekvenci a jejím skladateli takto soudí: »Katolická liturgie nemá nic dojemnějšího nad tento truchlozpěv tak tesklivý, jehož monotonní sloky kanou jako slzy; tak něžný, že poznáváme v něm bolest zcela božskou, již utěšují andělé; tak jednoduchý konečně, že i dítky z polovice slovům porozumí, ostatek z nápěvu pochopí a vycítí srdcem. — Toto dílo nevyrovnatelné by stačila k slávě Jacoponově.a*) IWÁKIW EM. PAUKNER Karel Stecker j . (Vzpomínka žákovská.) Jak často se stává, že pravou cenu někoho poznáme aspoň do nedávna — byl zejména u nás v Cechách trpký nikajících duchů, mužů i žen. Často i hladověli, nebyli-li nebo lhostejností svých sourodáků, mnohdy i těch, kteří vznesli nebo zbohatli. Často, velmi často — aspoň dílem — byli si tím sami vinni, ačli skromnost a pravá, nezištná, ideální obětavost může býti zvána vínou. Jak často lákala a vábila je cizina slávou i zlatem ! Nešli — zůstali doma a pro domov pracovali neúnavně dále. Je to šlechta naší Wallhally. K ní nesporně náleží — budiž jeho jméno se zvláštní úctou a vděkem vvsloveno --nedávno zesnulý profesor Karel Stecker. Vyjde snad kniha velká a krásná o životě to- 0 Jacopona da Todi vydal krásnou knihu Dr. Alois Lang v Mor. Ostravě pod názvem .Blázen pro Krista t. Též v olomouckém -Našinci= otištěn nedávno pod pseudonymem >Praoensis= výtečný překlad =Stabat Mater« s poznámkami svědčícími o důkladné znalosti a hluboké pietě. Pro nový Český kancionál přeložil Stabat mater VI. Horno. teprve, když — umřel! Tof — osud skoro všech našich vy-syti snad ústrky, podceňováním jejich pracemi a potem se po- | ||||
|