|
| ||||
| ||||
|
84 CYRILL číslo 6.
hoto velikého ducha. Jedna z kapitol knihy této — snad nejbohatší a nejzajímavější — musí míti jistojistě nadpis: Stecker jako učitel. Jedním z listů této kapitoly a zároveň pomněnkou žákovské úcty a vděčnosti na hrob přemilému učiteli chtějí býti tyto řádky. Měli jsme ho učitelem necelé 2 roky, — ale nositi ho budu v paměti a v srdci, dokud sám živ budu. Povím pravdu celou — trochu jsme se ho báli. Ale právě tato bázeň jest pro něho nejlepším svědectvím. Báli jsme se ho jako dobré dítě se bojí otce dobrotivého sic, ale neméně přísného a spravedlivého. Byl to timor reverentiae et amoris. Báli jsme se ho a měli jsme ho rádi .. . Kdo chce jiné učiti, musí sám učeným býti. Jak bohaté, hluboké, vytříbené a urovnané bylo. jeho vědění! Vtírá se mi maně přirovnání se Summou velikého Akvináta Byl musicus prakticus et philosophus, — obé v jednolitý celek spojeno. Jeho these — af diktoval česky či německy — byly kvádry a drahokamy zároveň, uhranéné, vybroušené, jak by právě z kathedrály vyloupnuty byly. Snad ani slůvka přebytečného! Podával nám tresf svého hlubokého vědění, jemuž p r o m p t n í a r y z í u m ě n í na klavíru nebo na varhanách propůjčovalo ihned život a křídla. Znal zahrát v zlaté struny zlatou rukou. A tak ve všech oborech, jež přednášel, ale zvláště v kontrapunktu a nauce o formách. Pro slovo měl sta příkladů z celého široširého oboru hudby, z profánní i církevní, klassické i moderní, všech národů i věků. Jak dovedl nám jinak i dosti suchý kontrapunkt zpříjemniti. Jak nám při fuze i ta hodina brzy utekla! Se zvláštní pietou a zanícením mluvil o velmistrech církevní polyphonie, Palestrinovi, Orlandovi, Bachovi a se zvláštní vřelostí a pýchou o našich veleduších, Smetanovi a svém »panu kolegovi,, mistru Dvořákovi. Kdo z nás, jeho žáků, mohl by těchto slavnostních hodin a chvil kdy zapomenouti ? Poslouchal jsem také delší čas jeho přednášky na universitě. Ten, který hochům sotva měšfanskou školu vybyvším prostě a jedno-duše vykládati uměl, odíval totéž jádro v posluchárně filosofické fakulty v útvar akademicky bezvadně vybroušený. Ale čemu jsem se nikdy dosti vynadiviti nemohl, byla jeho n e ú m o r n á s v ě d o-ni i t o s t při cvičeních praktických žáků na varhanách i na klavíru. Tu nám ho bylo kolikrát až líto. On umělec-učenec umořen, udřen, mnohdy až vysílen, vydržel do poslední chvíle naslouchati, sledovati, opravovati několik hodin po sobě naše hokusy-pokusy při spojování akordů, číslovaném basu, uvázlých fugách a pocuchaných partiturách! Tu jsme všichni po-znali, že to s námi upřímně myslí, že nás chce opravdu něčemu naučit a nejen svou hodinu odehráti. Jak často jím to, hudebníkem od kosti, škublo, trhlo, rýplo — etak ještě jednou !e velel tiše a laskavě, zůstal a dal se -- mořit dále. Bůh mu to zaplaf ! Sollicitus jam non turbatur : toho starostlivého už žádná parallelní quinta neruší. Škoda, že ho nevzbudí .. . ÁWw• JOSEF KUHN O demokratisaci písně lidové. Jednou z hlavních podmínek k udržování společenského života jest pospolité scházení se nejen k přátelským rozhovorům a denních a časových událostech, ale i ke vzájemnému pobavení, po němž obyčejně dochází ke společnému zpěvu, který se musí pokládati za působivou vzpruhu družného přátelského žití. Zajímavo jest při tom, že voleny bývají ve společnostech písně nádechu spíše sentimentálního, jako: >Ach, není tu«, »Horo, horo vysoká jsi«, »Měla jsem holoubka= a p. Kdyby náhodou vstoupil cizinec, užasl by zajisté nad tklivostí a sentimentálností nápěvů a soudil by snad z toho, že jsme národem zádumčivým, skleslým, z radostí tohoto. života úpině vyloučeným a proto jim nerozumějícím. A přece tomu tak není. Vina nespočívá ani tak v nedostatku ráznějších písní, jako spíše v jejich neznalosti; vždyf shledáno, že se vyskytuje ještě lidí, kteří ani textu naší zlaté písně »Kde domov můj?« zevrubně neznají. Proto jednotlivá pěvecká sdružení, zejména Pojizerská Župa Hruškova, vytkla si za úkol působiti k obrodě a k rozšíření znalosti našich písní tím, že své produkce zahajovala mohutným unisonem této naší národní hymny, a tak se snažila správnost přednesu a znalost textu na celém shromáždění poslouchajících jaksi vynutiti. Při této příležitosti jen mimochodem podotýkám, že Kalivodův sbor »Náš český zpěv není původem český, nýbrž překlad písně » Das deutsche Lied«, složené od něho pro mužský sbor. | ||||
|