|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLIV. 1918. 87
4. Úkol budiž upraven tak, aby znamenal pokrok ve vědomostech a dovednostech žákových. Proto nutno každý úkol důkladně rozmysliti a připraviti. Vyučování hře na nástroje na př. předpokládá důkladnou znalost pedagogické literatury a jemného smyslu pro individuelní potřeby žákovy. 5. Učitel vymáhej důsledně úkoly a svědomitě je prohlížej. I L. Forma dialogická. Jestliže učitel při vyučování se táže a žáci odpovídají, vyučuje formou r o z m 1 u v n o u, dialogickou čili ero.tematickou. Formu tu nazýváme též podle vyučování náboženství katechetickou aneb sokrat i c k o u, poněvadž jí používal slavný řecký mudrc Sokrates. Rozmluva mezi učitelem a žáky nesmí však zůstati pouhou rozmluvou bez ohledu na cíl vyučovací. Proto učitel sestrojí otázky tak, by žáci k nim správně mohli odpovídati. Na odpověd, již předvídal, navazuje učitel otázku novou, na niž žák od-poví opět způsobem od učitele očekávaným. Tato forma poskytuje velké výhody před formou monologickou. 1. Žáci jsou nuceni ku stálé pozornosti a součinnosti, protože každý z nich musí být přjpraven, že ho učitel vyvolá. 2. Poznatky, k nimž docházejí žáci vlast-ním spolupůsobením, utkvějí mnohem pevněji v mysli než ony, které jsou jim hotově předkládány. 3. Žáci nuceni jsou stále odpovídati, tím podporuje se jich schopnost logického myšlení a plynného slovního výrazu. 4. Učitel stálým duševním stykem se žáky pozná výsledky svého vyučování a může snadno vypiniti mezery ve vědomostech žáků. Ovšem nelze této formy použíti přj předmětech z oboru dějepisného ani tam, kde se nedá ničeho vyvinouti z pouhého rozumu. Avšak i v případech, ve kterých by bylo možno dospěti tímto způsobem k cíli, doporučuje se forma monologická, když bychom stálými otázkami příliš zvolna postupovali a k cíli přicházeli teprve po mnohých oklikách. Stálými otázkami umdlévají duševní síly žáků a znenáhla ochabuje jich pozornost. Též p r o učitele jest forma dialogická velmi namahavá. Jest ovšem snadné otázku za otázkou dávati, aby však učitel při tom přišel k cíli nejkratší cestou, jest velmi obtížno a vyžaduje důkladného ovládání látky a dokonalé přípravy domácí. Používáme této formy v počtech, mluvnici, přírodopise, zeměpise, v harmonii, hudební theorii a p. Metoda při této formě jest ponejvíce analytická. L. Otázka. Otázkami udržujeme pozornost a budíme samočinnost žáků, jimi ovládáme a řídíme celé vyučování a dodáváme mu živosti a důrazu. Otázka jest přímé vybídnutí žáka, by dopinil předložený mu soud neúpiný. Dle ú č e l u rozlišujeme otázky e x a m i-n a t o r n í čili z k o u š e c í, jimiž učitel chce se přesvědčiti o vědomostech žákových, r epetitorní čili opakovací, jimiž chce utvrditi vědění žáků a h e u r i s t i c k é čili d o p t á v a c í, jimiž chce žáky přivésti k poznatkům novým. Examinatorní otázka kontroluje tedy píli žáků, opakovací upevňuje jich vědomosti a heuristická cvičí jich soudnost. D l e z p ů s o b u odpovědi rozlišujeme otázky na rozhodovací a doplňovací. Rozhodovací jest otázka, když u č i t e 1 ž á d á od žáka, by se rozhodl o jakosti soudu. Rozhodovací otázky jsou bud jednoduché aneb rozlučovací (disjunktivní.) Otázka doplňovací rozhodovací jednoduchá disjunktivní Otázku rozhodovací začínají vždy slovesem a proto je nazýváme též v e r b á l n í čili s 1 o v e s n é. Na př. »Psal Beethoven ba-lety?« jest otázka rozhodovací jednoduchá; k ní může žák odpověděti pouze kladně nebo záporně. Jest Mendelssohn klassikem či romantikem?e jest otázka rozhodovací-rozlučovací, ve které jsou sloučeny dvě otázky v jednu. »lest M. klassikem — jest M. romantikem?« V tom případě rozhodne se žák pro jednu z možnosti v otázce obsažené. Verbálními otázkami navádíme žáky k mechanickému hádání, nebudíme jejic}i soudnosti a maříme zbytečně čas. Proto je ob-mezíme na míru nejmenší a užíváme jich jen na nejnižším stupni vyučovacím, bychom dodali žákům nesmělým a ostýchavým chuti a odvahy k odpověděm. Na vyšších stupních jen tehdy jich užijeme, když chceme se rychle přesvědčiti, zdali žák ví, o čem byla řeč. Mnohem důležitější jsou otázky d o plň ovací, jimiž žáka vybízíme, aby do-pinil předložený mu soud neúpiný. Děje se to uvedením podmětu, předmětu, výroku, příslovečným určením času, místa, prostoru. Na př. D Kdo psal nejvýznačnější oratoria? která jsou díla Wagnerova ? kde (kdy) narodil se Mozart?« atd. Těmito otáz- | ||||
|