|
| ||||
| ||||
|
los CYRILL číslo 7.
Starý text o 12 slokách z K. král o-hradeckého z r. 1846, č. 111. 2. Užasni se Kál t varie — 3. Nad slunce že stkvěl' se ctností — 4. Smutně na kříž po t hledněte — 5. Vizte, příroda již tkala — 6. Jeho milý ho třem bledli — 7. Již ho není! Tě t lo svaté — 8. Odpočinž ted slad t ce sobě — 9. Odpočívejž, až' svou smrtí — 10. Smrt tvá důkaz lás t ky drahé — 11. Ach, jen ty náš Pat ne Kriste — 12. V posledním pak kru t tém boji — Opravený text K. svatojan. 0 10 slokách z r. 1863 I., č. 217. Užasni se Kal t varie — Smutných očí po t zdvihněte — Plačte i příro t da tkala — Již ho není! S kří t že sňaté — Odpočiň již ny t ní sobě — Odpočívej, až' svou smrtí — Tvá smrt důkaz lás t ky drahé — Bud nám vůdcem Je t zu Kriste — V posledním pak smr t ti boji — Ve 12 slokách (v prvním sloupci) 8 nesprávných césur textových! Kancionál svatojanský změnil značně starý text písně, j2k viděti jest z uvedených prvních řádků 10 slok, které ze starého textu přijal a upravil Uprava ta byla však pouze slovní, neodstraňujíc neshod césurních a chyb rytmických. V S. sloce dopadla oprava tak nešfastně, že do nového textu »opraveného« přibyla ještě jedna chybná césura. V poslední pak dokonce sloce přetrhává hudební césura slovo ve shluku čtyř souhlásek (smr t ti), — hrozný pocit pro hudebně vytříbený sluch. Z uvedených ukázek vysvítá, s jakými obtížemi setkává se úprava textů po stránce hudební. Obtíže ty ještě se stupňují, uvážíme-li, že text lidové církevní písně, — má-li býti opravdu lidovým a církevním, — musí se vystříhati všech výstředních slov a rčení. Dikce má býti básnicky ušlechtilá, ale při tom srozumitelná, lidu přístupná, vážná. Mnohý básnický obrat, kterého použíti lze v básni světské, působí v duchovní písni dojmem rušivým, výstředně křiklavým. Zajímavou byla by tu kapitolka o překladech našich círk. hymnů. Snaha, docíliti pře-kladu přesného, svádí často k exotickým obratům a křiklavým rýmům, které v rámec lidové duchovní písně se nehodí. Druhá pak chyba jest, že překládá se bez ohledu na nápěv. Překlad je snad básnicky bezvadný, ale k praktickému použití se nehodí; nevvstihuje hudebních požadavků nápěvu. A hymny byly přece určeny pro zpěv! A pak co týče se rýmu! V písni, zvláště duchovní, nelze často použíti rýmu, který v absolutní básni byl by snad zcela přiměřený. Proč ? Narazí na vzestupné vedení nápěvu, které vylučuje použití čtyřslabičného nebo trojslabičného slova; střetne se s pointou zpěvní, která žádá případně slova jednoslabičného; délka nebo krátkost slabik vylučuje možnost jeho použití. Volnost textu vázána je nápěvem a často pouhá assonance je hudebně cennější, než nejvýraznější rým: Z toho jest viděti, že vytvoření »ideálně« dokonalého textu k písni, zvláště písni duchovní, je úkolem velice obtížným. (Ideálně dokonalým rozumím text obsahově a básnicky ušlechtilý a bezvadný, shodující se s nápěvem v césurách a rytmu, odpovídající nápěvu délkou a krátkostí připadajících slabik.) Upraviti texty starých písní tak, aby dokonale vyhovovaly i tomuto požadavku , jest sice ideálem, k němuž máme se přiblížiti, ale přece jen ideálem. Není snad ani jediné písně, která by úpině tomuto požadavku vyhověla. Skladatel by musil skládati píseň od slova k slovu, dle délky slabik, hudba by musila úpině vystihnouti řeč a řeč hudbu, jak to činí Leoš Janáček v ópeře Dlejí pastorkyně«. Toho možno docíliti snadno v recitativním: slohu nekonečné melodie, ale těžko to provésti o uzavřené melodii, na kterou se má zpívati větší počet slok. Ale jeden požadavek po stránce hudební je naprostý: C é s u r a hudební a textová musí se krýti, r y t m u s textu nesmí rušiti a zarážeti rytmu nápěvu, v ý z n a č n é d é 1 k y musí býti i textem vystiženy. Volný tok melodický splynouti musí s nerušeným tokem básnického slova. Žádá-li dogmatik u písně duchovní správnosti po stránce věroučné, estetik po stránce umělecké, filolog po stránce jazykové —žádá hudebník i po stránce hudební: správné césury, správného, s nápěvem shodného rytmu. Á&Nw^ | ||||
|