|
| ||||
| ||||
|
Roč. XLIV. 1918. 115-JOSEF KUHN
Mechanismus ve víře a v umění. Bůh je pouhý duch. To jest základem .víry. Kdyby Boha nebylo, musili bychom si nějakého vymysliti, aby docíleno bylo existence nějaké víry, která by lidstvo k vyšším cílům povzbuzovala a povznášela: nebof jen pevná víra jest s to, aby člověka povznesla. Víra vůbec neznamená něco hmotného: jest to přiklonění a oddání se duše nadpřirozenému působení, v němž všechna krása a dobrota v nejvyšší míře jsou soustředěny, že lidský rozum sám o sobě nestačí k pochopení této vševládnoucí moci. S pojmem pravé víry má též pravé, ušlechtilé umění něco společného. K obému ovšem není tak snadné člověku se dokonale povznésti, nebof jak v umění vyskytuje se mnoho nesprávného nazírání a pojímání, tak i ve víře snadno nalezneš dosti nesprávného. Kdo má pravou víru, pocifuje sílu a moc Boha v sobě i kol sebe všude, bez umělých pomůcek, kdežto víra nedokonalá žádá nadpřirozených vidění, náhlých zjevů pro zrak i sluch, 0 nesprávné, chybné víře mluví Kristus v evangeliu k nevěřícímu apoštolu Tomáši: >Že jsi mne viděl, Tomáši, uvěřil jsi; blahoslavení, kteří n e v i děl i a u věř i 1 i«. Tato Kristova výtka jasně poukazuje na nedokonalost víry jeho apoštola, jenž teprve uviděv rány Kristovy a ruku v ně vloživ, konečně dokonale uvěřil. V duchu a pravdě tkví kořen pravé víry. Nestačí tudíž ku pravé, čisté víře jen časté, pouhé docházení do kostela. Člověk pro-niknutý pravou věrou jest nábožný a povznáší k Bohu svého ducha všude, jak v tichých klenbách chrámovýeh, tak v ladném a mohutném životě přírody; kdežto člověku pravé víry vzdálenému ticho ve chrámě vlastně překáží, a co vidí a slyší v přírodě, tím nijak se nepovznáší a považuje vše za něco zcela obyčejného, co se jako samo sebou rozumí, za čirý mechanismus. Kdož takovou víru v sobě chovají, ti právě také v kostele žádají výkony zcela obyčejného mechanismu tím, aby v záplavě oku lahodících, zlacených, k pravé pobožnosti vedlejších příkras také jen hodně pro sluch se hrálo a zpívalo, byf i takový zpěv nebo podobná hudba vyznívala sebe povrchnějším obsahem a nevkusem. A teprve v tomto hluku a v tom lesku zlata a drahoceností domnívají se viděti Boha, a to se jim zdá pravou věrou.*) Člověka pravé víry ale nemůže něco tak povrchního uspokojiti a to spíše ducha jeho unavuje. Jemu bud stačí již naprosté ticho ve chrámě, nebo potřebuje součinnosti ruchu myšlének i v konání náboženství. Zádáf on v chrámu Páně slýchati a rozjímati kázání poučná, a co zvláště charakterisuje náš český lid — on chce i s obcí shromážděnou zpívati; a pevně věřím: až .jednou pozná a zase bude zpívati jen své cenné, stará původní nábožné písně, jistě v zbožném zanícení tak se v ně vžije, že všecky jiné pošetilosti, smyslům lidským podléhající, ustoupí vzletným jeho zpěvům a stanou se mu v duchu a pravdě nejspolehlivější dokonalou oporou nejen v pravé víře ale i v ctnostném žití. Podobně má se věc s uměním vůbec, zvláště pak s hudbou a zpěvem. V tomto případě rozumný a svědomitý učitel zasvěcuje žáky v pravé umění tím, že jim předkládá a vysvětluje skladby klassických mistrů s tím pevným přesvědčením, že jiné líbivé skladby podřízenějšího druhu a skrovnější ceny svým časem sami bez pomoci učitelovy zmohou, ke klassickým však, že by sotva dospěli a k poznání pravého umění sotva vnikli a se propracovali bez návodu rozvážného a rozumného učitele. Líbivost všední a rychle stárne: naproti tomu velká díla z dávno zašlých dob i mešní skladby sebe starších klassiků jakož i našich domácích mistrů nikdy nepropadnou zapomenutí. Bylo také štěstím, že v hudební tvorbě našich českých mistrů nedoznal ozvěny a neujal se směr veristický«, jenž působí scenickou hrubou skutečností a násilím, ale jemně cítící duši uráží. Svůdná sláva Mascagniho, Leoncavalla a j., která jako zázračným obratem ruky svět oslnila, zrovna tak rychlým spádem pobledla. Za to pravé umění našich mistrů svojí ušlechtilostí vždy vítězilo a dosud slavně vítězí nad experimentní a na effekt vnější vypočítanou tvorbou. Mechanismus značí pomíjejícnost. Pravé umění nestárne a jen víru ve věčnost sílí. Kdo v duchu a pravdě pevně věří, ten i pravé umění miluje. — Varhaník nebo sbor nemá svou uměleckou zdatnost větší nebo menší návštěvou obecenstva v chrámě shromážděného říditi, nebo( blahovolná oddanost k umění žádá výkonu vždy dokonalého při návštěvě třeba sebe skrovnější, a to zrovna tak, jako při produkci světské, která vykoná se taktéž stejně umělecky dokonale, byf i účastenství při ní sklamalo. | ||||
|