|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLIV. 1918. 117
v dlouhých, držených tonech tvoje odpoutání ) Gabrielovým zasahováním, nebol je na mí-stě nejčelnějším, přivádí se tento koloběh k nejvyšším vrcholům sídla božské milosti. Objevuje se božstvo — Bůh, a ti, kteří znají svoje utrpení a nespokojenost touhy, nacházejí východisko z tohoto zajetí. Poznávají slova jiných myšlenek než svého našeptávajícího rozpoložení. »Všude (na každém stupni) padá se do viny — a modlitba může vinu zničiti.a »Kdo se modlí, jest s Bohem jedno.« (Balzac: Seraphita.) Tak nalezli všichni cestu a své místo. Ne-znají již pouhé výbuchy citového myšlení — omilostnění ozařuje jejich myšlenky v modlitbě : Pane Bože na nebesích, osvoboň mne z n e-snesitelného t laku - - - Pane, sejmi se mě těžké břemeno - - - - -- - - - - - - - - Pane, přijmi jej milostivě . . . . Kdo byl mrtvý ? ... . Co činil ? ... . Jak žil ? . . . . Kdo jej miloval ? .. . Žádný neví to! Krátké interludium orchestru — a následuje gradace závěru tohoto velkého díla v hymnickém oslavu věčné lásky a blaženství: Pane Bože na nebesích, slyš naše úpění, odpust naše viny, buď nám milostiv, hled naším prosbám, splň naše přání, dej víry naším steslcúm, daruj nám věčnou lásku a blaženství. Amen. Poslední věta Mahlerovy Písně o zemi: člověk loučí se s milou zemí, odhmotňuje svoje čivy od po-zemského — zapadá ve vesmír - - U Schónberga je potřeba hudby sceny umírající umělecky i lidsky potřebou. Vzpomínka na ohlas Mahlerovy »Písně o zemi« ukazuje cesty tvořícílto umělce v neproniknutelném tajemství objevujícího se genia. Recitativy k Tiché mši sv. Slýchati často jest stížnost, že při tiché mši sv. po celý rok mládež jen a jen zpívá a nic se nemodlí. Pravdu stížnosti této potvrdí i zpěvníček, kterého užívají děti. V části písňové jest zpěvníček opotřebovaný, zašpiněný, někdy i potrhaný, ale v části modlitební je jako sklo čistý. Pro dítě je dosti těžko, aby se vyznalo i přes informativní výklady katechetovy ve zpěvníčku a dovedlo i zpívati i modliti se, bylo schopno vyhledati si případnou modlitbu a recitovati ji, když dozněla sloka a když se již jen preluduje na varhany. Tyto technické obtíže chtěli někteří upravovatelé zpěvníčku přemoci a-vklínili písně do modli- Provedení této závěrečné části seskupuje se ve formu: sbor z hlouby první zahajuje, hlavní sbor zasahuje a vyzývá k pospolitosti jednoho zaznění: stává se tak opakováním sboru z hlouby společně se sborem hlavním. Sbor s výše pojí se k jednotě obou přede-šlých v trojsbor, nebof nabývají zase svého umístění: sbor I. Pane Bože na nebesích slyš na š e úpění — sbor 11 . Pane Bože na nebesích slyš j e 11 c h úpění — sbor III. Pán Bůh na nebesích slyší v a š e úpění — Nastínil jsem letmo obrysy hlavní myšlenky SchSnbergova oratoria. Bylo by na čase, za-bývati se jeho uměním veřejně trochu více. U nás Schónberg je v takovém světle, že neslouží to k veliké cti hudebních poměrú a všech. Byl »moderní« již v dobách, kdy všichni současníci zaplavovali operní sceny svými skladbami. Zahloubává se do hudby komorní, písňové tvorby, orkestrální, píše i skladbičky pro klavír, které největší zmatení u nás působí, nebof tia to si každý troufá, na tyto drobnosti). Vytváří komorní skupinu nástrojů pro »Náměsíčního Pierota« ; dvě díla pro jeviště; známé snad již Gurre-Lieder (aspoň u hudebníků). Vydal svoji Harmonielehre, a pokud se dovídám, následuje Kontrapunkt. Tedy skladatel i theoretik nejplodnější. Hudba jeho je v poznaticu záhadnosti, — (v záhadnosti jeho osobnosti ?) ale nebylo tomu u Beethovena, Smetany a j ? Je nutno vybrati se jeho dílem. Tak bude vše srozumitelné. Vždyf nemožno přináležeti světu, který napinil svoje. A to Smetana již vyslovil v dramatické hudbě pině. Proto SchSnberg vybírá si náměty své hudby zdánlivě nesouvisle, kde je pino schválností; a zatím jeho hudba si vyvolává jeho myšlénkv. Nový člověk — i takové umění. IWALIW teb, aby nebylo třeba neustálého obracení listů a hledání. U nás v tom směru první razil cestu biskup Brynych svým »Oltářem« v Hradci Králové. Po jeho stopách šel prof. C. P a s t o r a prof. Dr. E i c h l e r (Cesta k věčné spáse). Ale spoj modlitby s písní nelze provésti dusledně, některé písně jsou vhodny pro všechny doby církevního roku a nelze jich připoutati k určitému druhu modlitby. Odkazování v knize jest naprosto nutné; tím se pak jestě více stěžuje přehlednost v kancionálu ; vytištěné písně mezi modlitbami těžko je nalézti. Stala se v jednom zpěvníku nemilá příhoda, že i sám pan autor, jinak velmi svědomitý a | ||||
|