|
| ||||
| ||||
|
144 CYRILL číslo 9.
datelů. Tak je aspoň naše Brixiovo offertorium »Quinque prudentes virgines« na Strahově připsáno P. Loheliovi, na Mělníce je anonymní. Připsání Loheliovi bude asi správné, i můj exemplář, pocházející z Jabloného nad Orl., jmenuje Lohelia autorem a Strahovský archiv, nemá-li snad dokonce autografu, bude mít zajisté skladby svého předního skladatele zaručeny. Mnoho příkladů dalo by se uvésti, snad to byla jakási pia fraus našich hudebníků, aby se mohli vychloubati, že mají co nejvíce skladeb od nejoblíbenějších tehda skladatelů, zejména Frant. X. Brixiho. I Brixiův učitel, piarista P. Simon a St. Bartholomeo Kalous, má zde jednu skladbu, taktéž spolubratr tohoto P. Damasus a St. Hieronymo Brossmann. Oba žili v XVIII. stol., ]kdežto Galaus, skladatel nešpor v partituře, patří do stol. XIX. Brixiho vrstevníkem je praemonstrát P. Lohelius Olschlegel, zde 37 skladbami za-stoupený. Jeho úsečné rytmy zpúsobují jeho skladbě jakousi příkrost, které jsem se při čtení jeho ciěl nemohl ubrániti, rozhodně jim schází onen sluneční svit a ono milé teplo, kterými září skladby F. X. Brixiho. O druhém praemonstrátu, P. Mariánu Mikovi, nebylo dosud nil{de řečeno, že byl skladatelem. Nenalézá se ani na Strahově, ani v Želivě a vy skytuje-li se zde jako skladatel ponejprv, jest to objev zajisté vítaný! S P. Loheliem v jednom dechu dlužno jmenovati v Praze působivší Italy, Borroniho a Ferra(n)diniho, býval totiž obzvláštním jejich ctitelem — zdali oprávněně mohlo by dokázati prozkoumání jejich na první pohled necírkevnlch arií. Italové byli tehdá právě v modě a proto se k nim zde druží Conti, Galuppi, jTraetta, Paesiello, Guglielmi atd. a Zoppis, 'enž psal 1753 v Praze svou operu »I1. Vologeso«.13) K nim patří též náš Mysliveček a Dráždanský Hasse, kteří oba náleží do neapolské školy. Skladby Zacllovy, Tůmovy, Schmidovy, Žákovy a Pichlovy se k nám teprve dostaly, když tito naši rodáci došli v cizině zaslouženého ocenění, které pokud jde o dva prve jmenované, nesporně uznáváme. Ceští kantoři: Hahn, Loos, Manšinger, Novotný, Pokorný, Faulhaber, Byba nesmějí nikde scházeti, kdežto Poděbradský kantor Brixi málokdy přichází. Nejlepší je z nich nejstarší: Tuchoměřicl{ý Loos, při kterémž úsudku trvám, třeba že v nejnovější době byl příkře posouzen.z") Tvoří dobrou melodii, ovládá dokonale formy a píše rád fugovité věty, zcela slušně pracované. Podobá se takto co do slohu úpině Fr. Briximu, takže zaměňování autorství je zde do jisté míry vysvětlitelné, ačkoliv přirozeně nemá onoho vzletu, jejž byl údělem jedině tohoto genia. Totéž lze říci o Viktorinu Brixiovi, který stojí svému velkému bratranci zcela blízko. Naše sl{ladba ovšem, jak jen zběžná přehlídka čtenáře poučí, nenáleží k oněm tohoto druhu. Pozdější kantoři vůbec upadávají čím dále, tím více do světského tónu a byf by i naivní Ryba proti této necírkevnosti horli l,21) nemohl se ani sám z panujícího vkusu, lépe řečeno nevkusu vymanit. Uvádím jen jeho pastorální skladby mezi nimi pravé monstrum, oblíbenou kdysi českou vánoční mši. Týmž proudem je nesen Matěj Sojka a tvrdí-li kritika, že jest skladatelem výtečným a důstojným žákem J. Š. Bacha a Segera,12) musím namítati, že ze skladeb, dosud mnou v Čechách nalezených, ani jedna neospravedlňuje tuto chválu. Snad by se re-habilitoval spartováním mše, o které zde opisovač napsal, že je »opus perelegans et authore suo dignissinlum«. Je označena nauťhore Mathius Sojka«, tudíž zcela jistě jeho prací, a nikoliv onoho drahého Sojky, s ním snad mylně stotožňovaného nedouka na poli skladby círl{evní.2;) Ponejprv jsem se zde setkal s jiným Segerovým žákem, josefem Prokopem, jehož skladbu jsem ihned spartoval. Liší se poněkud od všeobecného směru, ale neobsahuje nic, co by poukazovalo na nějakou znamenitost jejího tvůrce, Dlabačem vychvalovaného. A nedovedl-li třetí žák Segerův, náš regenschori Háček, nic jiného, než instrumentovat známé frygické Pange lingua, platí o něm slova: »Si tacuisses ...«, pročež nelitujeme, že jsme od něho více nenalezli. Sázavský benediktin P. MauruS Mejstřík, Pražský servita P. Kajetán Vogl, Králové-hradecký varhaník Zimmermann — ač je li to týž — a Vídeňský Wannhall (t. j. Vaňhal z Nechanic) jsou dalšími hudebními dekadenty, jejichž norgano solo« zní, jakoby vykrojeno bylo z některé Mozartovy sonáty. Jsouf Mozart a oba Haydnové ovšem proti nim velikány a proto i jejich skladeb jest zde hojnost. Co do místa a času, nikoliv co do obsahu pojí se k těmto 3 klassikům Vídenští ') Eitner, Quellenlexikon X. 361. ") Dr. Guckel: Kath. Kirchenmusik in Schlesien, str. 64. ) ~Cyrill« roč. XLI. 1915, str. 47. r-') Neue Zeitschrift fiir iVlusik 1860, str. 137. ='") Dalibor 1862, str. 97. | ||||
|