|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLIV. 1918 159
úpině') a hodí se toliko do k o s t e 1 a. Rovněž Bach. Hándel a j. psali svá díla zřetelně pro koncertní podium, jal< patrně svědčí rozmanité, spracované úrvvkv textové mnohokráte opakované. O mnoho li velebněji zněla by jinal< krásná hudba Bachova »gloriaz v celistvém po-dání. Vždyf tito umělci stáli na vrcholu kontrapunkticl<é práce tematicl<é a nikdo jich dosud nepřestihl. Vzhledem k uspořádání textovému všech skladeb oratorních múžeme zcela ut čité prohlásiti, že misti 1 jako Bach, Beethoven a celá řada ostatních považovali církevní větu slovní, nad niž veliká věta hudební zní, za pouhé moto. V hudbě liturgické však jest slovo nejen heslem, ale celým obsahem svým a náladou, spolučinitelem, pod-statnou částkou liturgického výkonu a tato skutečnost určtije j°jí povahu. Při tom však nesmí se zapomenouti, že to co liturgie podává, není představením na divadelním jevišti. to jest 1 Církevné hudební obrod či cvrillismus obdržel do vínku kmotry-recensenty z tábora divadelního. Jeden mt'l v l 0 prvém umělci zmínil jsem se již v minulém článku v Cyrilu«, že provozoval ba-ladu s textem .Te Deum laudamus« v Rudolfinum. Druhý znalec prohiásil. že v kostele možno hráti na varhany vše, co uš!echtile zní, třeba jak preludium při mši sv. pochod z - Proro~a ! Oba byli zapřisáhlí nepřátelé všeho církevně hudebního prý »Klerikalismu« a kdo z dobrých Pražanů a o nemyslil -- ten uvěřil. Roku 1874 vzpoměi si řed. SI Kromě této byly častými zjev na Kůrech »missa Salve Regina« od Stehla a »missa in honorem S. Luciae« od Witta. Bylo to v počátcích cvrilského hnutí, tedy v přechodu 1< přesnějšimu stohu u nás. Jako mladý organista hrál jsem tyto tři mešní skladby tolikrát, že později jako ředitel kůru jsem dával Stehleovku toliko na počátku své činnosti pouze několikrát, ostatní dvě vúbec ne. Wittova »Lucie« objevila se u rnne opět na repertoiru po 15 letech, »Stel-.leovka« letos v 3 roce svétové války! Jmenovaným I. recensentem proskribovanou Rampisku potkal jsem loni v červ.lu (1916! První pátek zaslechl jsem cestou kolem jistého klášterního chrámu ráno po 8. hodině sborový zpěv s průvodem varhan. Vejdu! U postranního oltáře zasvěceného B. Srdci stáli tři duchovní. Právě skončeno -Gloria.« Přemýšlím »která D dur mše by tohle mohla býti? Počl<ám, usednu. Následuje evangelium po něm intonuje celebrant »Credo in unuma, na kůru d moll akord a opět zvol Ušlechtilá invence sl Máme sonaty a j skladbv odlesku hudební faktury a ducha H a y d n a, M o z a r t a a M e n d e 1 s s o h n a a j, aby aíe s nepatrnými hudebními prostředky staroklasickÉho slohu povstalo dílo v duchu P a 1 e s t r i n o v ě, míněno muže býti toliko obrazně. Jsou to diatónické skladby prozářené náladou chorálovou, odhtd název s 1 o h p a-1 e s t r i ri s k ý. Klasického významu a hloubky invence ducha P a 1 e s t r i n o v a dosaženo býti nemůže. 0 hyperkritickém polodiletantismu pronesl veliký hudební paedaQog správný úsudek: Nemožno říci, že by neuměli -- ale možno konstatovati, ž e vyšinují se nad svti j talent.« Velikou úctu i lásku chováme všichni k u m ě 1 e c 1< é m u d i 1 e t a n t i s m u, který hudebnímu umění vždy prospěl, škodil toliko tenkráte, klesl-li pod nulu hyperkritického ') Právě tak, jako Wegnerova hudba drEmatická na podiu koncer+ním ztrácí význam svúj. | ||||
|