|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLV. 1919 3
ne be - ská. sbor: Ra - dui se, 11a - tko bož -ská a pros za nás, Pan - no či - stá! U - slyš nás, Kri - ste Pa - ne, na pro - sby ma - tky své mi - ]é! 0 slavnostech zpíváno =Maria= s jubilací. nazývám tak proti obyčeji i nitroslovná melismata z důvodů hudebně-citových, delší (říkali jsme »Dlouhý Zdrávas«), kterou tuším složil neb aspoii harmonisoval A. Valenta-Mělnický st., jenž rok co rok na Sv. Horu dojížděl a tani na varhany hrával, dědeček to zbožný a výborný hudebník; složil pro Sv. Horu i nělcolik motet. Co je při svatohorském »Zdrávasu« zvláštního? Proč se lidu tak líbí? Proč stal se jinými slovy takřka mimoděk národní liturgií? Sv. Horu bez jejího »Zdrávasu nelze si ani pomysliti. Když r. 1882 slaveno na Sv. Hoře po celou oktávu jubileum 1501eté korunovace, ke kterému se sjeli nuncius vídetiský, Vanutelli, a celý episkopát česko-moravský, byl den co den po pontifikální mši sv. před nunciem, metropolity i biskupy zpíván při výstavu milostné sošky »Zdrávas.« Především je s l o ž e n d u c h e m n á r o d n í m, jak jeho modulace do dominanty a subdominanty zřejmě nasvědčují. A pak to sličné vzestupování nápěvu =Maria,« »ježíš!« Ano, to je to vroucí srdci české, které při jménech >JežíšT a »Maria« musí skřivánkem se rozhlaholit; nestačí mu sylabická melodie, srdce se nemůže nasytiti, duše dosti natěšiti proto potřebují melismat, jubilací, progresí a sekvencí — jen skončit se mu nechce ... . Jesu, dulcis memoria ... Nil canitur suavius .... Vidíte, to" je ta duše česká; která se tu tak ochotně a k nepoznár;í s 1 o u č í a s p 1 ý v á, jako zlatonosná Otava se stříbropěnnou Vltavou — s římským chorálem. Česl<á duše katolická ... Nekrčte rameny! Nepochybujte! Nevzdychejte v pochybách ! Ta duše česká je dosu d taková, třeba namnoze lhostejností omželá, terrorem pokrokářů zakřiknutá. Dosud jsou některé chrámy piničké, jak by nabil — které? Kde českému lidu dají, české duši dají, což její jest. Zajděte si k Jesuitům, Redemptoristům, Dominikánům na požehnání i jiné slavnosti — a okřejete, potěšíte se. A ta duše s Římem i po římsku cítí. Jen ji budte, živte mannou záživnou! Zazpívejte si »dlouhý Zdrávas« nebo »Vesel se« tkteré se zpívá na Sv. Hoře každý den ráno a které pro potíže rytmické při transskripci neodbytně ukazuje na chorál tradicionelní!) a podložte slova velkonoční antifony »Haec dies, .... et laetemur in ea!« Nebo naopak: Podložte bohatým melismatům a jubilacím této latinské antiformy slova »7_drávasu« a budete vidět a slyšet a cítit, že to tryská z jednoho zřídla -- z věřící katolické duše české. Vzpomeňte třeba ještě na př. na versikl Christus factus est« po L a u d e s Tenebrarum při závěrečném slově »nomen.« Táž myšlenka, totéž zhudebnění. Když volal jsem v »Čechu« (29. X[. 1918): po české liturgii (ovšem cum grano salis, t. j. zejména pokud je lid přítomen), slyšel jsem již v duchu česl{é »Ecce lignum crucis,« »Popule meus . " .«, »Incipit Iamentatio,-< »Exultet,« »Vespere autem sabbati.« Mnozí měli strach, jak asi by ty velebné melodie chorální po česku zněly, zda-li by na pružnosti a výrazu, síle a vroucnosti neztratily. Neztratí, ale získají, zazáří a zahlaholí co tón — to zvon v novém rouše. novou silou, pohnou a dojmou, povzbudí, potěší a posílí — a proto byly přece i latině složeny. Stanou se rázem — přesvědčíte se — jako Svatohorské Zdrávas, které hudebně jest mnohem slabší, vítanou a nezbytnou liturgií lidovou, národní, výbornou pomůckou v apoštolské činnosti naší milé, drahé vlasti. ®® v P. A. P. Zpráva o roční valné schůzi Arcidiecesní Jednoty Cyrilské v Olomouci. Pravě v době, kdy pozornost všech zcela byla zaujata bouřemi veřejného života a kdy zvláště kněžstvo a věřící katoličtí laikové mocně zmítáni se cítili mezi dvěma citovými póly jednak radostného nadšení nad osvobozením národa, jednak obav piného rozhořčení nad událostmi na Staroměstském náměstí, konala v katolickém domě dne 6. Iistop. 1918 | ||||
|