|
| ||||
| ||||
|
lg CVKIL číslo 2.
Na jaře 1916 byl jsem v Kazani, velikém tatarském městě na řece Volze, máti ruských vod. Město je rozděleno jezerem » Kaban« na dvě části, ruskou a tatarskou, za níž hned jsou přístavy volžských paroplavebních společností. Led již na Volze i na jezeru roztál, jen tu a tam ještě pluly poslední kusy roztříštěných ker. Na » Kabanu« již vesele proháněly se lodky a byla zahájena i parníková doprava. Zvláště večery po Svaté Pasce (velikonočních svátcích) byly zajímavé. Porůznu pluly po jezeře čluny s rosžatými pochodněmi, rudě ozařujícími rozčeřenou hladinu, ve člunu seděla společnost: zde v tom dva vojíni u vesel, třetí s harmonikou a pak ještě důstojník s dívkou neb paní, — v oné lodce celý malý orchestr, tam v tom osamělém člunu dvojice, on vesluje, ona zpívá romanci, pak on odloží vesla a družně se připojí jeho baryton k sopránu milenky, sestry neb známé, — a nad hladinou jezerní pod tmavou, myriadami hvězd posetou oblohou se ševelí, jásá, pláče a výská, šepotá, až kdesi v dáli zmírá píseň mládí, lásky a jara. Nejčastěji opěvují »rodnou máf řeku Volhu«, »Stěnlcu Razína a jeho molodce«, neb =bohatýra llju Volžanína« v různě skládaných a také rozličně zpívaných písních a romancích. Kazaň jest město obývané většinou »tatarvou=, jak říkají Rusové. V okolí jsou oblasti čistě tatarské, zvláště na jihovýchod. Někde kraj je smíšený: ruské vsi střídají se s tatarskými. Měl jsem štěstí býti znám s Tatarem, obchodníkem, effendim Muftaj-Ibrahimem Serderejem a s mohamedánským muftou-knězem, ctihodným Achmetem Malajem, mttezzinem ve druhé tatarské čtvrti kazaňské. Oba tito starci byli ke mně velice laskavi a když jsem projevil přání, že bych rád poznal jich zvyky a mravy, nabídli mně zprostředkovati mi, až nastanou jarní práce na polích, dovolenou od vojenského náčelníka, abych mohl z Kazaně odejít do ruské vsi, sousedící s krajem, obývaném Tatary. A doopravdy, v dubnu 1916 jsem byl u bohatého sedláka v Salmočích u Kazaně, oral jsem, vláčel, sil, na včelníku pracoval, a když koncem května nebylo již práce v hospodářství, pustil jsem uzdu své fantasii a učinil dvounedělní pohostinnou návštěvu v tatarských vesnicích; podotýkám, že sedlák mne udal jako uprchlíka a když jsem se vrátil, odvedli mne do Kazaně a svůj výlet zaplatil jsem vězením mezi různou šestinohou havětí o chlebě a vodě. Což naplat! Něco se zkusit musí. Na svém »útěku« jsem poznal dost. Ruská vesnice nevzhledná, rozházené chaty jsou téměř všechny dřevěné, olepené blátem, často podpírané koly, kdežto v tatarských vsích chalupa z latí a bláta slepená je vzácností. Tatarská vesnice je nad to mnohem výstavnější, chaty, vlastně domky, jsou většinou kamenné, z cihel, nad dědinou, i tou malou, vztyčuje se štíhlý minaret, po ulici, na návsi, ba i za humny neběhají volně prasata a různá domácí drůbež, ALakže pohled na tatarskou vísku; v zeleném moři stromů potopenou, z dáli je malebný a přijdeš-li blíže, působí dojmem spořádané, tiché, spokojené a šfastné obce právě takových lidí, vyznavačů Allaha. Tataři, jak jsem sám poznal, nejsou tak nábožensky fanatičtí jako na př. Turci a ve střední Asii Sarti, nebo i sami »pravoslavní« křesfané, Rusové, jakými byli ještě v prvých letech války. jejich pohostinství též mne překvapilo. Celou tu dobu čtrnácti dnů, chodě z dědiny do dědiny, spal jsem v peřinách! To se mi nestalo již od okamžiku, jak jsem vstoupil na ruskou půdu. A čemu nejvíce `jsem se divil, co mne nejvíce překvapilo, byla odpověd a otázka jakéhosi tatarského učitele na moji otázku, milují-li Tataři hudbu a zpěv: =Ano, Tatar téměř žije jen písní, modlitbou k Allahu a rozjímáním o bytí. Ostatně přijdte.« A uvedl mne do svého domku vedle školy. A co byste řekli, že jsem tam našel a uviděl? Klavír, opravdové piano, dokonce vídeňské firmy, a mezi notami Foerstrovy »Písně soumraku-. Učitel byl je koupil v Kijevě u českého knihkupce hudebninami. Proč je kupoval, nechtěl mi říci. Vrcholem mého překvapení bylo však, když rozevřel »Písně soumraku« a řekl české slovo, v obsahu uvedenou pod č.6 píseň »Modlitba«, a zahrál ji na klavír. Tam za Volhou, mezi Tatary, poprvé jsem oddechl si z hloubi a děkoval tatarskému učiteli, který mně ke konci ještě řekl důvěrně, ovšem již rusky: »A vaši českou >Prodanou nevěstu« jsem také slyšel, v Petrohradě, ale Rusům se nelíbila, kritika - -` a máchl rukou. (Příště dále.) | ||||
|