|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLV. 1919. 55
B. Jiné vícehlasé skladby. List. provenience B. Jiné vícehlasé skladby. List. rovenience. n. pSladatel n. *Styrps regalis m 7b Veni sancte spiritus, da Summe trinitati simplici deo j 14b nobis Christe n 14a Č Surrexit Christus hodie, *Vere miranda agitur n IOa c alleluia e 7b Č Virgo dei genitrix 1 lob Surrexit Christus hodie, Virgo prudentissima j 136 Isaak alleluia g 15a Wzdaymež chwalu c 6b Č Tantum ergo k 13b *Zophia nasci fertur n 1la Č *Terra tremuit et quievit n 12a Č Zdráwas cziesařowno o 8b Č Terrigenarum h 15b Bez textu a bez nadpisu Tota pulchra k 6b (instrumentální skladba) f 19a `Tria sunt munera n 1 V' Č Bez textu a bez nadpisu Tu qui cuncta imperas f 3b (instrumentální skladba) k 146 Tu sine principio 1 4,1 Bez textu a bez nadpisu Unde gaudent angeli o 86 Č (instrumentální skladba) k 16b Tauront Slohy vícehlasu. V Čechách pěstoval se za panování Jagellovců dvojí druh vícehlasu v hudbě náboženské a to umění staré (ars antiqua) a u mění nové (ars nova). V různých formách starého umění lze stopovati zbytky primitivního způsobu heterofonie, jež však nikde nevystupuje jako samostatný sloh. Jsouc pouhou improvisací, nebyla z počátku notována. Heterofonní prvky českého vícehlasu nemají nic společného s heterofonií nevzdělaných národů východních.') Na to správně upozornil i prof. Hostinský') při třetím kongresu mezinárodní společnosti hudební 19091), varuje, aby počátky středověké polyfonie nebyly srovnávány s hudbou exotickou, protože středověký vícehlas se vyvinoval pod vlivem teorie. Proto nelze při posudku o prvotinách české polyfonie mluviti o heterofonii jako o samostatném slohu, nýbrž jen heterofonním vedení hlasů, jež se vyskytuje v různých formách starého konduktu (conductus), jimiž jest organum, déchant, gymel a faux'oourdon. Staročeský vícehlas v církevní hudbě z prvního desítiletí stol. XV. spočívá jako volná improvisace více na demokratických vlivech, než teoretických znalostech, přístupných jen několika vyvolencům, hlavně kněžím. Zpěvu v kostele se počíná větší měrou, než dříve, účastniti lid, který uplatňuje v něm svéraz světské písně národní a hudby instrumentální. Postup intervalový a spietí hlasů nelze však vysvětliti současnými pravidly Rumění starého.« Pěvci a hráči neuvědomovali si teoretických zákonů o stavbě vícehlasu; rozhodovala tu okamžitá nálada a přirozený hudební cit. Jsou to v hudbě a ve zpěvu chrámovém husitské prvky národní rázu heterofonního. a) Ráz heterofonní jeví se především tím, že píseň, vůdčí melodie jest provázena druhým hlasem, který jsa původně volnou improvisací, přehlíží pravidla o dovolených konsonancích a zakázaných disonancích. Všichni zpívali a hráli zásadně v jednohlasu nebo v oktávách. Ale v několika konečných taktech jednotlivých hudebních frází opouštějí někteří melodickou linii písně a odchylují se od ní, hrajíce nebo zpívajíce nad ní v různých figuracích, triolách a disonujících intervalech, aby se na konec vrátili a splynuli s ní v oktávě. Podobně zpívají Chorvaté v Istrii dosud. Některému z lidových pěvců nelíbí se zpívati neustále totéž, co zpívají druzí; vybočí tu a tam a ozdobují vůdčí melodii improvisací diskantujícího hlasu. Na konci sejdou se všichni v jednohlasu nebo v oktávě. Heterofonní zbytky jeví se v některých diafoniích vyšebrodského rukopisu č. 42 z r. 1410 a českého kancionálu Jistebnického asi z r. 1420 (sign. II C 7). V rkpe č. 42 jsou to: »Ave maris stella« (list 148x), »Ex legis observantia (list 142b), »Divo flagrans numine« (list 150x), »Samsonis honestissima« (list 152b). V rkpe I[ C 7: aStalaf se věc divná« (str. 222=), HZ ustavenie zákona« (str. 58), -V řečeném městě Betlémě« (str. 73). Heterofonní charakter těchto dvojhlasů spočívá tedy v tom, že pěvci nebo hráči jen r) Carl Stumpf, Die Anf~nge der Musik, Lipsko 1911. 2) Kongressbericht III. Dr. Erich M. vnn Hornbostl >Uber Mehrstimmigkeit in der aussereuropeischen Musik.R | ||||
|