|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLV. 1919. 67
Zdá se, že byly oba veršíky vsunuty mezi Alleluja, aby tím bvl omezen virtuosní zpěv sólový, který ve zpěvech Alleluja má převahu. Dlouhé melodie jubilu nejsou ovšem bez formálního rozvrhu. Právě na nich můžeme poznati, jak v chorálu jednoduché motivy opakováním, rozšířením, obratem atd. umělecky lze spojovati. Můžeme snadno (často bývá mora vocis dělidlem jednotlivých skupin) rozeznávati v jubilech třj, čtyři, pět j více oddílů. Tu pak se nám jeví jejich formální stavba jako a a b, a b b, a b c, a a b b, a b a c a atd. K nejkrásně;ším melodiím Alleluja v gradualu patří melodie na Nový rok, Velikonoce, Letnice, _Loží Tělo, Nanebevzetí P. M., Posvěcení chrámu Páně a )- Tento způsob zpěvu Alleluja trvá až do soboty před svátkem Nejsvětější Trojice. Avšak i mimo čas velikonoční vyskytuje se v mešní liturgii Alleluja, ovšem jen v omezené míře. kI této době přidává se ke graduálu tak zvané »menší Alleluja«, které sestává ze dvou Alleluja s jubilem, k nimž se přidává verš bud ze žalmu nebo z Písma sv., nebo z aktů sv. mučedníků. Po verši se Alleluja s jubilem opakuje. Jest toho jen litovati, že skorem všeobecně i v kostelích větších se tyto krásné zpěvy, které svými nadšenými melodiemi tak mluví k srdci, nahrazují většinou bud recitací nebo vícehlasem, jestliže vůbec, což ovšem naprosto není správno a přípustno, se prostě nevynechávají. Radostného jásotu Alleluja neužívá však jen liturgie římská. V starobylé liturgii gallské, jejíž stopy sledovati můžeme až do I. stol. po Kristu užívalo se podle Msgr. Duchesnea ,Origines du culte chrétien« rovněž Alleluja. Nasvědčuje tomu sněm v Toursu (565), jenž mluví o zpěvu žalmů s Alleluja, a zpráva biskupa pařížského Germana (-i 576), že se k offertoriu přidává trojí Alleluja. Mělof v gallské církvi obětování radostný charakter, což bylo jistě zůstatkem východní liturgie syrské; v níž tomu tak doposud. Rovněž zaujímá Alleluja významné místo v liturgii sv. Ambrože, která zachovala se v sídle sv. Ambrože v Miláně. Její souvislost se starou gallskou liturgií je nesporná. Sám sv. Ambrož (t 397) poučuje nás, že se v Miláně užívá Alleluja jako v církvi Africké od Velikonoc do Letnic. Ale později zpívalo se i v této liturgii Alleluja jako u nás. Teprv v postě ustávalo. Zajímavým toho dokladem je antifona obsažená v rukopise ambrosianském, chovaném v britském museu: zníf: Alleluja, zmlkni a víc slvšeti se nedej, Alleluja; nechf odpočívá v srdcích vašich Alleluja, až do času (totiž velikonočního) a s velikou radostí v onen den, jenž přijde, zapějete Alleluja, Alleluja, Alleluja.« Ve mši sv. má liturgie ambrosiánská Alleluja právě tak jako liturgie římská mezi epištolou a evangeliem. Zajímavý je předpis, kdo Alleluja zpíval. Po celý rok zpíval Alleluja notář, verš pak magister scholae s lektory. Opakování Alleluja zpíval opět notář, bohatý jubilus chlapecký sbor. Nemenší význam má Alleluja také v liturgii m o z a r a b s k é t. j. starošpanělské liturgii, která se zachovala ještě v Toledě. Učitel církevní sv. Isidor Sevillský (i 636) sděluje, že se v jeho vlasti zpívá Alleluja po celý rok. Také v této liturgii přestává teprv na 1. neděli postní, kde se s ním církev loučí tak že nazývá se celá ta neděle v liturgii mozarabské NDominica in Alleluja- Zajímavý je text jednoho responsoria této neděle: Odcházíš, Alleluja, Mastnou budiž cesta tvoje, Alleluja. A s radostí vraf sek nám, Alleluja. Kéž na rukou tebe ponesou, abys o kámen nohy své neurazilo. A s radostí vraf se k nám, Alleluja. Při mši sv. má v ritu mozarabském Alleluja jiné místo, než v liturgii římské. Zpívá se totiž teprv po evangeliu před obětováním, s nímž úzce je spojeno. Zpěv Alleluja přešel, jak již řečeno bylo, do všech západních liturgií z východu. Odtud také přišly i základy liturgie. Na východě užívalo se radostného Alleluja po celý rok, ani půst, ani hodinky za mrtvé nejsou vyňaty. Dá se to vysvětliti jistě křesfanským názorem, že po vtělení Spasitele, kterým dostalo se lidstvu Mastného vykoupení, nemá b-y'ti v roce církevním ani chvíle, kde by neplesalo srdce křesfanovo, jásavým chvalozpěvem Alleluja. Proto, že z tohoto názoru vyplýval poměr starých křesfanů k době kající i ke smrti, vysvětlíme si snadno, proč v liturgii východní i tu se zpívá Alleluja. Není divu, že i posvátná píseň lidová, která není vlastně než ohlasem liturgie, ovšem hlavně na vrcholu jásavé radosti velikonoční ozývá se chvalozpěvem Alleluja. V nedělních rorátech zpívá se: Alleluja, chvalmež všichni Pána Boha, | ||||
|