|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLV. 1919. 83
JOSEF KUHN K rozhovorům o opravách liturgie. e veřejném proudu života mezi jinými podmínkami ke zdokonalení některých ústav- ních úprav volá se též po přeměně nebo jinak řečeno, po zlidovění církevních obřadů a bohoslužebných úkonů. již za papeže Pia X. některá jím stanovená nová nařízení směřují k reformě liturgie církevní. Jmenovaný sv. Otec nařídil nové t. zv. vatikánské vydání gregoriánského chorálu, jehož výbor vyšel u nás pod názvem »Graduale parvum«. Dále nařídil výhodná zjednodušení pro kněze v denním recitování modliteb z breviáře. Zrušil povinné svěcení některých zasvěcených svátků. Očistil neděle od všech svátků (vyjma den Nejsv. Trojice) na ně připadajících, čímž neděle stala se čistým dnem Páně. Z praktických důvodů omezil časté konání zpívaných mší sv., což má pro rozumného ředitele kůru velký význam k vyzdvižení sborového zpěvu i na prospěch pěstění krásné písně kostelní; nebof takto je dána možnost, že by i cvičení zpěváci s lidem společně zpívali nebo sami jako vzor v dokonalém přednesu píseň l dovou přednášeli. Až jednou toto odůvodněné omezení zpívaných v praxi se zavede, budou ředitelé a varhaníci z mladší generace v lepší výhodě než dosud; nebol dobře pochopené toto zařízení chová v sobě vzpruhu pro povšechnou produkci chrámového zpěvu. Všechny tyto uvedené změny a mnohá jiná novější nařízení, která mně jako laikovi ani známa nejsou, jistě vedou i k důmyslné úpravě a k praktickým, času přiměřeným a účelným novotám, aby i věřícím bez násilí umožněno bylo nedělních bohoslužeb a některých významných církevních úkonů hojně se súčastňovati. Docílení těchto některých reforem bylo by ještě více zajištěno, kdyby v jisté přísnější noremní dny, jichž by nebyl v roce tak značný počet, bylo zákonně nařízeno místnosti veřejné (hostince, biografy a j.) výminečně zcela nebo časněji uzavříti. V románu »Rok na vsi« od bratří Mrštíků čteme: »Krok za krokem poesie ubývá i srdečného zájmu — a církvi i k jejím obřadům se stává všechen lid lhostejným«. — Nařízení, aby pašije zpívány byly po latinsku, zavdalo příčinu k poznámce tamtéž: »Dnes už se nezpívají veliké ty zpěvy, s nimi zahynulo sice všecko, co i ponoukalo někdy k úsměvům nad produkcemi venkovských zpěváků, ale v nich pohřben zároveň i velký kus velikonoční slávy, kterou nahrazují lidu dnes už jenom vzpomínky ... Už i z chrámů Božích lidu berou proslavenou, zušlechfující poesii církve, kterou živ býval náš lid a živ by byl zase. »jsme si vědomi, že úprava liturgie, nemá-li býti zničena její velkolepá jednotnost a umělecká velkolepost musí vycházeti od církevní vrchnosti a díti se opatrně, každá unáhlenost byla by škodou ...« Není ovšem divu, že jednotnost latinského jazyka po staletí při liturgických úkonech obvyklá tak sevšeobecněla a tak se vžila, jako by možnost jiná v církevním zařízení ani myslitelna nebyla. V celém světě nelze takové vkrvení jazykové jednotnosti nalézti, jako právě v zařízení církevním a v hudbě. Čím je totiž latina v církvi, tím je italština v umění hudebním. Všecky pokyny hudební ve skladbách i v ~ spisech hudebních se označují také po celém světě po většině jazykem itals',~ým. A tyto dvě vymož=no:ti vžily se tak, že správným pochopením této světové jednotnosti jazykové, vytvořili i naši skladatelé díla světová. Kdyby byl Dvořák použil textu v mateřštině ke skladbě svého Stabat Mater, nikdy by ne-mohla se státi světovou skladbou, ježto neznalost jazyka byla by největší překážkou pro možné provozování za hranicemi. A skladatel Karel Stecker, český učenec, nebyl by se stal světoznámým moderním reformátorem církevní hudby, káyby svoji »Missa solemnisR byl na slova česká složil. Tato jednotnost neměla by se ani se stanoviska národnostního příliš př.sně odsuzovati. Představme si jen, jaké nepříjemnosti by působilo používání mateřštiny v místech s obyvatelstvem sm`šeným ze dvou, ba —jako na př. na Těšínsku — ze tří národností! Byla tedy c rkevní jednotnost jazyková po této stránce také prakticky odůvodněna. Nedá se také upříti, že bohoslužebný zpěv kněze nebo zpěv na kůru, třeba že latinsky se provozuje, má svou povznášející náladu, ale přec jen pomyšlení, že by i lid zpívaným slovúm rozuměl, tu by toto vědomí bylo jak knězi tak i zpěvákům ještě silnější pobídkou, aby svým oduševnělým zpěvem ke zvýšení dojemné půvabnosti a citového pro-hloubení a k docilení srdečného dojmu ještě více působil]. (Příště dokončení.) IW^1W | ||||
|