|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLV. 1919. 85
Příklady slohu přechodného z umění starého v umění nové: Chorus noster sonorosus Panis evus typicatus Pneuma eucaristicum Omnis mundus iocundetur Paraneuma eructemur Styrps regalis Deum trinum adoremus Pax aeterna Sophia nasci. Skladby tyto jsou většinou notovány černou mensurou; jen několik jest jich v některých sbornících zapsáno notou bílou, nebo jen některý hlas jest notován bíle, ostatní černě. Poměr mezi uměním starým a novým jest nejlepe patrný na skladbě, jež původně přináležela umění starému a v době rozkvětu nizozemské školy byla přepracována vlivem nových směrů. Lze uvésti dva zajímavé příklady, motetus DO m n i s m u n d u s i o c u n d e-tura a »Patrem — Credamusa. Moteto 'O m n i s m u n d u sa jest zapsáno d v o u h l a s n ě v rkpe Vyšehradském asi z r. 1450 na listu 766, ve Franusovi f. 3281, v rukopise universitním VI B 24 fol. 154b s textem latinským a na fol. 162` s textem českým; t r o j h 1 a s n ě v VI C 20a fol. 105b, XIII A 2 fol. 3623 a ve Spec. fol. m 15b. D v o u h 1 a s é spravování pochází z prvé polo-viny XV. stol., t r o j h 1 a s é z počátku stol. XVI. Dvouhlas náleží organálním vedením hlasů v souběžných kvintách umění starému; t ř e t í hlas (contratenor) jest složen po stránce rytmické i melodické již dosti svobodně, vyplňuje celou oktávu C - c, kdežto disskant dosahuje jen c - a. Kontratenor kráčí v rozložených tónech trojzvuku tonického a dává skladbě působivou zál{ladnu instrumentální i harmonickou opakovanými kroky od to-niky k dominantě. V původním dvouhlasu jest zvětšenou kvartou f - h přesně vyjádřen ráz toniny lydické, v překomponovaném kontratenoru však ráz církevní toniny setřen a nahrazen moderním dur snížením kvarty. P a t r e m- C r e d a m u s je d v o u li 1 a s n ě v českém kan. Jistebnickécn, sign. 11 C 7 str. 240 a 241 s velmi chvbnou notací, v Kutnohorském graduálu ve dvorní knihovně Vídeňské fol. 58b a v XIII A 2 fol. 19''; t ř í'h 1 a s n ě ve Spec. fol. d 16''. Skladatel tře-tího hlasu, kontratenoru, přizpůsobil disliant oběma spodním hlasům podle zákonů pravidelného kontrapunktu. Opravou touto odstranil souběžné vedení hlasů v kvintách a jedno-hlasu, jimiž oplýval původní dvouhlas. Průchodní septimu nahradil sextou, paralelní septimy vymýtil protipohybem ve vedení hlasů. Diskant s tenorem kráčejí pak v terciích a sextách a nikoliv ve kvintách a oktávách, jako dříve. Závěry jsou silnější, než v původním organálním dvouhlasu a ohraničují přesně od sebe jednotlivé hudební fráze. Jediný tenor jako cantus fircnus zachoval původní podobu. Tak způsobem zcela mechanickým skladba starého rázu stala se úpravou a přidáním tietího hlasu uměních »novýma. Obě uv dené skladby podávají příklad, jakou cestou vývoje ubírala se v XV. stol. vícehlasá hudba, než došla k umění novému. Patrem-Credamus, II. část. Disc.: !I. C. 7. De - um, De - um ve - rum ve - rum de De - o ve - - - ro, ge-ni-tum Disc.: h-trluohorský k. De - - um ve - - rum de De - o ve ro, ge - ni - tum Disc.: Spec. De - um ve - - - - rum de De- o ve - ro, ge •ni-tum Teučr: II C7, Bttlnoh., S~ec. r co li mus. Duem De - - - um ve - - - rum _ | ||||
|