|
| ||||
| ||||
|
88 CYR I L číslo 6-7.
Ve skladbách nejbohatší polyfonie první školy nizozemské objevují se místa, jež náleží význačným karakterem harmonickým do h o m o f o ni e; místa tato jsou prvky budoucího samostatného slohu harmonického. Tři druhy l i t u r g i c k é cizích mistrů něstovaly se v Čechách, m o. t e t o (s týmž textem ve všech hlasech), m e š n í č á s t k y stálé i proměnlivé a h u d b a i n s t r u m e n t á 1 n í. Nespadá však v rámec této studie jejich rozbor a vylíčení, protože se objevují až ve Speciálníku kolem let čtyřicátých stol. XVI. Z p o č á t k u stol. XVI. známo jest asi 10 skladeb tohoto umění nového, jak jsou zapsány ve Franusově kancionále vedle uVictimae pascllali« ze sborníku Vyšehradského asi z r. 1450. Sporádické zápisy b í 1 o u notací v rukopisech V1 C 20 a VI )3 24 nelze zde vzíti v úvahu, poněvadž jich nelze řádně vročiti a nespadají v rámec, do něhož zasazen jest rozbor Franusova kancionálu. O umění novém byl zde načrtnut pouze_předběžný obrázek, jako dopiněk vývojové linie vícehlasého slohu v stol. XV. a XVI. v Cechách. Motetus. Nejzajímavější formou českého vícehlasu jest Dmotetus« umění starého (ars antiqua), spoj to několika melodií, jež se rytmicky doplňují a mají vzájemně odlišný text. Stavba starého motetu, jenž udržel se v Cechách vedle různých druhů konduktu ve stol. XV. a XVI., spočívá na staré nauce o m o d e c h. K tenoru přidal se střední hlas (medius cantus), který měl býti líbezný; tenor a medius měl býti složen v modu témž nebo aspoň příbuzném. Třetí hlas (triplum) mohl se pohybovati v kratších notách. (Rieman, Musikteorie, kap. 9.) Motet byl tříhlasý nebo čtyřhlasý. Tříhlasý obsahoval; triplum, motetus, tenor. Ctyřhlasý : triplum, motetus, contratenor, tenor. Triplum jest v českém motetu obzvláště piné života rytmického a v kratších notách, než hlasy spodní. Starý motet liší se od mofeta u m ě n í n o v é li o (ars nova), které se řídí zákony kontrapunktu, má umělecké a samostatné vedení hlasů a jest prosto starých organálních živlů. Starý motetus český odpovídá celkem názorům teoretika Jana de Grocheo, podle něhož jest motetus zpěvem o několika hlasech, jenž má několik textů nebo různě rozdělené slabiky a v němž vždy jen dv hlasy vzájemně tvoří souzvuk. V českém motetu starého slohu vskutku jen dva hlasy vzájemně konsonují a ostatní hlasy s nimi tvoří dissonance, o čemž zmínku činí i J o a n n e s T i n c t o r i s v kapitole o improvisovaném spoji několika hlasů. Dí: »Jestliže improvisují kontrapunkt dva, tři, čtyři zpěváci nebo i více, tu není třeba, aby jeden dával pozor na druhého; nebof stačí, když každý z nich je v souzvuku s t e n o r e m. Přes to nelze mi nepochváliti, jestliže pěvci podobným způsobem i vzájemně mezi sebou zpívají v konsonancích ; tím stane se jejich zpěv mnohem příjemnější a přístupnější«. Co Grocheo považuje za dovolené při »res facta«, dostatečným nazývá Tinctoris v kontrapunktu Aalla mente«, jestliže ve skladbě tříhlasé nebo čtyřhlasé vedlejší hlasy jsou v souzvuku jenom s tenorem. Mezi sebou mohou dissonovati. Starý motet v českých rukopisech není již sice improvisovaným zpěvem, ale jeho vedlejší hlasy dissonancemi působí často dojem heterofonie. Z toho důvodu jest většinu těchto skladeb připočísti do t. zv. »ars antiqua-. Jen několik z nich jest složeno podle počátečních pravidel správného »kontrapunktu«; ty patří ke slohu přechodnímu jako počátky » ars nova«, . Motetus s různými texty v hlasech připomíná velikého tvůrce nových směrů, V i l é m a de M a c h a u l t 3), jehož tříhlasé a čtyřhlasé motety nemohly v Cechách býti neznámými. Jest však zdůrazniti. že rozšířený u nás motet v době panství Jagellovců podobá se motetu Machaultově jen vnější konstrukcí, krátkostí skladby a růzností textů při jednotlivých hlasech. Po stránce vnitřní, komposiční liší se český motet od francottzského j e d n o d u-c h o s t í stavby v hlasech. ') J o h a n n e s W o 1 f, die Musiklehre des Jehannes de Grocheo (Sammelbánde der J. M. G. roč. L, seš. 1.; Hugo Leichtentritt, die Geschichte der Mofette; Fr. Ludwig, Uber die Geschichtedermehrstimmigen Musik im Mittelalter (S. d. J. M. G. roč. V.). ') De arte contrapuncti, liber II., cap. XX.: Sed duobus aut tribus, quatuor aut pluribus super librum concinentibus alter alteri non subjicitur. Enimvero cuilibet eorum circa ea quae ad lepem ordinationemque concordantiarum pertinet, tenori consonare sufficit... 3) J o h a n n e s Wolf, Geschichte der Mensuralnotation von 1250-1460, 111. díl: Die Motetten von Guillaume de Machaut. | ||||
|