|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLV. 1919. 99
p. ředitel; bylo viděti, že mu osud slepých není lhostejný. Ukázal, co v které zem; pro slepce bylo podniknuto, a jak málo dosud u nás, uvedl dlouhou řadu příkladů, jak vzdělaní slepci jsou nejen rovnocenní se zdravými, nýbrž je v mnohém ohledu i předčí. Je slcutečně potřebí o slepce se starati, je hlavně hudebně pro vvvinutý jejich sluch vzdělávati, pak nebude se nikdo musiti na ně dívati jako na přítěž, pak i oni budou naší republice členy velice užitečnými. Druhý speciální referát přednesl p. prof. Hromádka a to »0 kulturním poslání ředitelů kůru zviáště na Slovensku<. Skoro v každé větší obci je kostel a u kostela správce a ředitel kůru. Starostí každého poctivého ředitele je, aby měl nějaký sebe menší sbor, jejž si cvičí. Je to práce namáhavá, sbormistr věnuje tomu svůj čas i své zdraví, ale je to práce na výsost záslužná nejen pro kostel, nýbrž i pro kulturní povznesení mimokostelní. Nebof členové tohoto sboru, vycvičení zpěváci, bud sami jakožto chrámový sbor, nebo jako členové světských pěveckých spolků místních pořádávají slavnosti vlastenecké i umělecké a tak rozšiřují a utvrzují lásku k umění i vlasti. O to vše má zásluhu — i když u spolků světských je sbormistr jiný —ředitel kůru. Ovšem, aby tato namáhavá práce těšila, je potřebí podpory, a to i morální — veřejným uznáním této práce, i hmotné — slušnou úpravou existenční. Bude potřebí — a stát i při rozluce od církve bude muset na to pamatovat —, aby bylo stanoveno od nejmenších míst až do největších měst existenční minimum, aby honorování jednotlivých kýkonů mnohdy zcela přepychových, jako je často u svateb a pohřbů, bylo přesně stanoveno, aby to nevypadalo jako žebrácká almužna. Také obsazování míst nesmí se díti tak, jako bylo mnohde dosud, ale musí býti spravedlivé, bez protekce, jen kvalifikace smí rozhodovati; nejlépe by bylo, kdyby to obstarávalo ústředí, hudební komory. Referáty byly vyčerpány; nastala debata, jíž se súčastnili prof. Vosyka jako delegát »Ústředního spolku českých profesorů«, řed. Heřman, tajemník Branberger, prof. Hromádka a kanovník V. Miiller, jakožto delegát »Obecné Jednoty Cyrilské pro českoslov. republiku«. Pan kanovník, jakožto horlivý propagátor snah Jednoty Cyrilské, navázal na referáty pana tajemníka a prof. Hromádky a ukázal, že právě Ob. Jednota Cyrilská již skutkem provádí a to již 40 let, mnoho z toho, co zde bylo řečeno. Stará se o to, aby při chrámech za-kládány byly chrámové sbory, které by nejen ličový zpěv vedly a šířily, nýbrž tu a tam i klasické sbory prováděly a tak lid nejen nábožensky, nýbrž i umělecky povznášely. Jed-nota vydává časopis »Cyril«, který nejen teoreticky pracuje, nýbrž svým předplatitelům i pěkné a cenné sbory jakožto přílohy poskytuje. Jednota stará se — pokud je to v její moci — i o existenční otázku ředitelů kůru a varhaníků a bude se i dále — zvláště po rozluce církve a státu — se vším úsilím o to starati. Řeči domluveny, debata skončena, účastníci sjezdu s nadšením se rozcházeli. Slovensko slyšelo celý plán, slyšelo i sliby i od ministerstva i od Jednoty hudebních stavů. Ted ovšem nastane doba, v níž spinění slibů se bude očekávati. Půjde to tak ideálně a nestranně, jako to šlo na krásném a povznášejícím sjezdu ? Jestliže ano, pak jest jisto, že se podaří umlčované Slovensko rozezpívat i jásavou nebo dumavou písní světskou i zbožnou písní duchovní, zpěv rozehřeje srdce, v srdci probudí lásku a Slovensko přilne bezvýhradně k své krásné vlasti, republice československé. s^IW Dr. FRANT. TICHÝ Za P. Emiliánem Pauknerem. (Kytička pomněnek na hrob.) ~t erit in pace memoria eius ...« Tato slova, shudebněná úžasně slovanskou, jemnou duší Jakuba Galla v motetu »E c c e, q u o m o d o m o r i t u r i u s t u se, znějí mi v sluchu, kdykoli vzpomenu na P. Emiliána, vzácného hudebníka, vzácného kněze, vzácného člověka. Znějí mi tak jímavě, tak lahodně, jak zněla jen v reprodukci tohoto mistra dirigenta, když řídil chrámový sbor křižovnický. Dal tuto větu zpívati jemně, volně, a její opakování ještě jemněji, ppp, až se zvuk v koruně vytratil ... Et erit in pace memoria eius ... Prvně jsem viděl P. Pauknera jako desetiletý hoch, když mne k němu tatínek přivezl z vesnické školy dělat zkoušku za vokalistu. Tatínek, řídící učitel, sám výborný hudebník, dobře mne vyučil; P. Paukner byl spokojen. Záhy přiděloval mi i drobná sóla na kůru, | ||||
|