|
| ||||
| ||||
|
110 CYRIL ~ís. 9.-10.
c u m h o m i n i b u s, nesmí tedy vylučovati lidu z účasti nebo odsuzovati ho k účasti pouze trpné. Zpěv, tato dvojí modlitba, spojuje lid s Bohem a jako takový nabývá významu význačného činitele náboženského. V tom spočívá náboženská cena zpěvu chrámového, že je pojítkem všeho shromážděného lidu s Bohem, pojítkem k chvále Boží všecky strhujícím a přímo na každého působícím, kdo se jinému vlivu snad uzavírá. Chrámový zpěv má však též význam výchovný. Církev, obdrževši od Krista učitelský úřad, snaží se bohoslužbou vésti a utvrzovati lid ve vyšším nadpřirozeném názoru životním a v náboženském životu. Kázání působí hlavně na rozum, liturgie na vůli. Aby vedla lid k nadpřirozenému, užívá církev pojítek od smyslného k duchovnímu jako jsou: chrámy, jejich plastická a malířská ozdoba, paramenty, obřady. První účel bohoslužby, oslava Boží, napiní se teprve tehdy, bude-li Bůh veleben vším lidem. Naší povinností pak jest pečovati, aby, pokud možno, všechen lid Boha velebil. Co prospěje sebe krásnéjší kázání před poloprázdnými lavicemi, imposantní bohoslužba před kostelem zejícím prázdnotou? K docílení návštěvy bohoslužeb nemá však církev k disposici prostředků donucovacích jako stát při vymáhání návštěvy školní A přece je životním zájmem církve, aby se lid neodcizo.al chrámu, nýbrž aby se v něm cítil doma, aby se mu tam líbilo. Jmenovitě ve městech máme těch centrifugálních sil víc než dosti : kino, divadlo, výlety, sport, turistika, promenáda, přednášky a jiné atrakce vyprazdňují naše kostely. Proti nim třeba postaviti síly centripetální a užívati všech pomocných prostředků, jež působí přitažlivě. A jedním z nich je činná účast lidu při zpěvu. Proč bývají lidem navštěvovány právě školní mše tak četně ? Poněvadž mládež pékně zpívá. To se lidem líbí. Společným zpěvem v kostele pěstuje se též d u c h n á b o ž e n s k é p o s p o 1 i t o s t i a jednoty. Ten se nedá udržeti a mocněji pozvednouti než právě zpěvem. Vzepietí slavnostní nálady, zvroucnění zbožnosti, uchvácení všech jedinou myšlenkou, citem nelze jinak dosáhnouti než společnou modlitbou a zpěvem. Píseň je ta výrazem nenucené zbožnosti lidu. Ani vlažný křesfan nemůže se návalu citu ubrániti. Všichni se cítí yunum corpus et unus spiritus.« Zpěv kostelní má také význam e s t h e t i c k ý. Je samozřejmo, že čím větší je počet zpěváků, tím mocnější je účinek zpěvu, tím mohutnější je zvuk. A ltde jinde zpívá pravidelně takové sborové těleso o několika stech pěvců než právě v kostele ? Tohoto esthetického požitku jinde není. V kostele nacházíme všecky předpoklady účinného sborového zpěvu : akustika, velký sbor, povznesená nálada, spojení všech druhů hlasů v unisonu a podpora průvodem královského nástroje, varhan. To není nikde v tak ideální formě jako ve chrámě při náboženské slavnosti. Hudba mluví k srdci a působí na vůli ve směru dobrém i špatném. Tato e t h i c k á c e n a zpěvu vysvítá ze srovnání účinků písně nemravné s účinky zpěvu kostelního. Píseň erotická a zvláště oplzlá budí vášně a působí svůdně, zhoubně, okrašlujíc hřích a vybízejíc k nemravnosti, píseň kostelní však umravňuje a povznáší. Kdo si v kostele rád zazpívá sotva si oblíbí všelijaké odrhovačky a kuplety pochybné ceny, vypočítané na smyslné dráždění člověka. Kdo s chutí zpívá v kostele, není špatným člověkem. . BSse Menschen haben keine Lieder. • Hřmí-li to v neděle a svátky ve chrámě ze sterých hrdel a srdcí duchovními písněmi k nebi, není třeba tolik hřměti proti nemravnosti s kazatelny. Ze všeho toho pak vyplývá p a s t o r á l n í v ý z n a m zpěvu chrámového. Zde se otvírá duchovnímu správci široké pole působnosti a vděčné činnosti. Kdo si své farnílty vycvičí ve zpěvu, může býti jist, že mu půjdou na ruku i v jiných věcech. Vidí-]i věřící, že se kněz stará o to, aby se dobře v kostele zpívalo, uznají jeho práci, budou mu za to vděčni a kněze si oblíbí. Obliba u lidu pak je první podmínkou zdárné působnosti knězovy. ]e to důležito zejména pro mládež, aby zpívala. Nelze přece žádati, aby takový čiperný klučina nebo krevnatý chasník vydržel celou hodinu nepohnutě klečet či stát jako anděl, aby se zahloubal do své modlitební knihy. Musí se mu dát příležitost uplatniti svěží hlas. Sebe přísnějsí dozor tu nic nepomůže, nemají-li hoši co dělat, mají-li dlouhou chvíli. Proto správně dí kardinál Gibbons : »Mohu právem tvrditi, že obecná a vroucí účast na církevním zpěvu způsobí užší a láskypinější poměr mezi kněžištěm a lodí. Taková účast rozmnoží návštěvu kostela a zvýší nábožné nadšení věřících.a | ||||
|