|
| ||||
| ||||
|
6 CVRIL čís. 1.
stav milosti, v němž poznává, že je původem a rozřešením vší lidské touhy, roditelkou vší krásy a spasitelkou ve všem utrpení — láska; že je láska hlubším smyslem, obsahem a rozřešením všeho Příslovečná skromnost Foersterova, jeho nechut k umělému, vypočítavému, úmyslnému vůbec, není pouze vrozeným rysem jeho povahy, ale je výsledkem jeho filosofie, jeho poznání posledních pravd, významu věcí a hodnot. V harmonii jeho práce s vlastním pře-svědčením, vírou a náboženstvím spočívá hlavní kouzlo jeho děl, jich síla a účinek. Pravil jsem úvodem, že nám způsobil první překvapení zprávou, že se stal sedesátníkem. Zdá se nám, jako by zde byla nesrovnalost: člověk té pružnosti, jarosti, člověk tak snivý, roztoužený, horoucí, šedesátníkem? A co je závaznější ještě: díla tak zanícená osobním žárem, tak oslňující jarním jasem, mladistvou důvěrou, díla piná tajemného klíčení a zrání, prohřátá citem nejvroucnějším, úchvatné hymny lásky, toužící, trpící, jásající lásky — díla ta prací šedesátníkovou? Ale snad zde ve skutečnosti není žádné nesrovnalosti, snad leží právě v tom, že se neliší dnešní jeho tvorba, řeč muže zralého, co do své vroucnosti a ohnivosti nikterak od vyznání mladistvě hledajícího, zápasivšího, že nepozbyla ani dost málo na své horoucnosti, svém vášnivém zápalu, významná důslednost, důslednost vyplývající ze samotné pravdy, z vnitřní síly jeho učení, korunující dílo jeho a velebící jeho samého. Jemu, zvěstovateli lásky, nebyla láska sama nikdy pouhým pudem, požitkem a rozkoší, ale svrchovaným projevem nadsmyslné, neukojitelné, životem nespasitelné touhy duše„ mysteriem. Jest mu mluvou duše, milostipiným výrazem pro tajůpiná její hnutí, odleskem její slávy a ozvukem jejích útrap, jest výkřikem i jásotem, jest modlitbou duše spoutané, ale Bohem nadšené; láska, jíž nás učí, nepodléhá zákonům hmoty, jest neobsáhlá, ne-smrtelná, jako duše sama a vzrůstá tím horoucněji, rozněcuje se tím silněji, intensivněji, čím více se přibližuje duše poslednímu poznání, svému cíli. Nedivme se neochablé jarosti našeho Foerstera, nedivme se nezměněné horoucnosti jeho citú, žáru jeho lásky a úchvatným jejím projevům: jde tu o více než o neobyčejný zjev, jde tu o zjevení hluboké moudrosti. Porozumíme nejlépe dílům tohoto myslitele, útěchám a záslibům, jež nám podává v podobě pohádek o strasti a štěstí, uvědomíme-li si, jakými proměnami a zkouškami láska jeho prošla, jak vycházejíc z dětské něžnosti k nade vše milované matce (-Mé mládí-), sestře (II. symfonie), ze starosti o blaho bratrovo (»Legenda o štěstí«), z pocitů nejposvátnějších, nejvřelejších, jež navždy spojují srdce jeho se životem a osudem neibližsích. z oddanosti ku věrně společnici jeho života (III. smyčcové kvarteto), z vděčnosti k ni a z nekonečného uctění, jak vycházejíc z citů důvěrných, útlých a zbožných vyrůstá v elementární sílu vnikající do samých hlubin lidského osudu, odhalující celou tragiku bytí člověkova, celou jeho slávu a celé jeho zoufalství, prozařuje utrpení žen (eDeborae »Eva«), a jak pak láska jeho stává se prostě výrazem pro nekonečnou touhu duše po svém do mově, velkolepým symbolem onoho dění, jehož jest život náš pozemský pouhým počátkem, jehož spinění však skrývá věčnost (»Nepřemožení=), až pak konečně vyvrcholí sproštěna vší tělesnosti, přemáhajíc čas i prostor, zbavena tíhy radostí a bolestí, v kantátě věnované =Mrtvým bratřím« v horoucí modlitbu, v chvalozpěv před tváří Boží, nad společenstvím dosaženým, bolestí vykoupeným, společenstvím všech po životě věčném toužících. Taková síla prýštící z hlubin lidského poznání, z hlubin lidské touhy po spasení a po věčnosti, neuhasne jako plamen, ale rozněcuje se vlastním svým žárem stále se stupňujíc a snad dosáhne nejvyšší intensity, nejjasnější záře teprvé v okamžiku úpiného zduchovění. Nešlo mi zde o teoretické hodnocení děl Foersterových co do jich významu pro hudební umění vůbec a zejména pro umění naše, já uposlechl jen příkazu vlastního srdce a dotknul se —jako z dálky a jsa si dobře vědom odvážnosti svého počínání — právě jen oné nejjemnější, nejtajemnější vlastnosti jeho bytosti, pro níž je nám člověk Foerster tak drahým a dílo jeho tak úctyhodným. v1~ | ||||
|