|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVI. 1921 51
se nesmí přenášeti do naší liturgie české. Milé a lahodné slovo v řeči mateřské musí splývati ze rtů kněze i sboru pěveckého jako opravdová zpívaná modlitba. Bude třeba výcviku duchovenstva ve zpěvu, v požadavcích správné deklamace, vokalisace a intonace věnovati péči zvýšenou. Týž úkol připadá také sboru pěveckému. Ledabylé odříkávání textu, lidu srozumitelného, lid zajisté nestrpí. Má-li tedy liturgická řeč česká spiniti tužby těch, kteří si jí tak horoucně žádali a jejího zavedení se dočkali, je na všech, jímž v liturgii vykázáno místo, aby pinili řádně své povinnosti a pamatovali, že každá ledabylost, nepřipravenost, povrchnost bude tím přísněji posuzována a mstíti se na vinnících samých. Obecná Jednota Cyrillská, mající ve svém středu české Cyrilisty, z vroucí duše vzdává sv. Otci dík, že dovolil, aby jazyk našich př: dků, jazyk našich svétců Václava, Vojtěcha, Ludmily, Prokopa a Anežky, ozýval se při liturgických úkonech, v chrámech našich. -r. I~1w Dr. JOSEF VAJS Staroslovanské texty liturgické. T tmto článkem chci obrátiti pozornost k V. bodu dekrétu posv. kongregace obřadů ze dne 21. května o užívání jazyka staroslovanského v liturgii u nás. V úvodě pokládám za vhodné věnovati několik slov ocenění privilegia, jež nám sv. Otec tímto výnosem udělil. Jsem si dobře vědom, že V. bod řečeného dekretu je i u duchovenstva nestejně oceňován a posuzován. Jedněm je tu uděleno málo — nic, jiným se zdají slova obsahovati příliš mnoho, tak že se k věci mentorsky přísně tváří, jakoby z podobných ustanovení nic dobrého vzejíti nemohlo; není možné přijíti k tak různým úsudkům jinak, než že se vy-chází z různých předpokladů. Zlatá cesta jako všude jinde bude také zde jistě uprostřed. Připomenu zde jen úsudek, neb lépe řečeno, jak by byl zněl úsudek některých starších kněží-vlastenců, naší generaci dobře známých, kteří nás před nedávnem předešli na věčnost. Pamatuji se dosud, s. jakým zájmem listoval l'' P. Jan Kř. V o t k a T. J. v hlaholském misále, když jsem mu jej ukázal; vydržel u něho hodinu, ačkoliv neznal ani jediné litery. S jakou tlumenou nadějí mluvíval 'j- kanovník a spirituál K o ř a n o tom s benediktiny Beuronskými, mohlo-li by se někdy uskutečniti skrze ně to, co měl s Emauzy na srdci Karel IV. Nejinak dovedl horovati Mons. L e h n e r, který do svého kancionálu v úvodě poznamenal, že chor si počíná nelogicky, když knězi intonujícímu nGloria in excelsis DeoR odpóvídá písní českou; avšak v srdci měl touhu a tou se netajil, aby si mohl zazpívati i u oltáře slovansky. Bylo a jest jich více, přestanu na těchto. Jsou již na věčnosti; u nich nebyla to jistě naše revoluční doba, která jim tuto touhu a přání vnukala; v té touze žili, dávno před naší revolucí, ale nedočkali ~se jejího spinění. Nám se toho dostalo a jak na jiném místě šíře jsem o věci se rozepsal,') isou tu důvody kulturně-historický a mravně-náboženský, pro které si máme slovanské liturgie vážiti a tudíž i privilegium nám udě ené s radostí vítati. Že mi tato slova vycházejí ze srdce a nejsou pouhou zdvořilostní frasí vůči sv. Stolici ukáže s dostatek tento článek. Ačkoliv jsem o věci častěji mluvil a i o mínění tázán byl, není mi nic známo o tom, v jaké formě nejd. episkopát česko-moravský poslal žádost o povolení mše sv. v jazyce staroslovanském. A i kdyby nejd. pp. biskupové byli učinili návrh tak, jak jsme o věci mluvili na schůzích duchovenských v prvních dnech převratu, nikdo nemohl předvídati, jaké stanovisko sv. Stolice při vší ochotě a blahovůli vůči návrhu zaujme. Velehrad byl nesporný; v Čechách jsou známější a v živější paměti sice Emauzy, kdežto starší a řekněme otevřeně pro nás Cechy původní tradice staroslovanských služeb božích sahá až k sv. Ludmile a jejímu vnuku sv. Václavu, a s ní a skrze ni rovněž jako na Moravě k sv. Methodu. Vedle toho neméně živě hlásí se k životu vzpomínky na sv. Prokopa, byf tradice Sázavská byla podružnou srovnáme-li ji se sv. Václavem a sv. Lidmilou — s tradicí Cyrilo-Methodějskou. Výše řečený dekrét nás potěšil řekl bych svojí bohatostí t. j. tím, že neomezuje privilegium toliko na jedno neb druhé místo, ale aby byli spokojeni všickni je tu zahrnut i sv. Václav (kaple sv-Václavská a St. Boleslav) i sv. Lidmila (sv. Jiří na hradě Pražském) i sv. Prokop (Sázava, nevím ne-byl-li jen nedopatřením pominut jeho hrob u Všech Svatých) i Emauzy ano i Vyšehrad. ') Srv. Věstník společnosti sv. Cyrila a Mcthcda roč. III. 1920, str. 20 nn. | ||||
|