|
| ||||
| ||||
|
52 CYRIL čís. 5.-6.
Byla-li pojata v počet privilegovaných svatyň sv. Hora, čekali bychom, že tu bude jmenován i sv. Hostýn a to tím spíše, ježto na Moravě se tu uvádí jediný Velehrad. Také bych si byl přál, jak jsem i navrhoval, aby a l e s p o ň n a n ě k t e r ý c h m í s t e c h bylo řečové prilegium t r v a 1 é, s t á 1 é a ne omezené na určité slavnosti. Než to není zatím naší věcí. Nás zde předem, a vlastně jediné zajímají vlastní staroslovanské bohoslužebné texty, zejména pokud připadají choru (zpěvákům); bylo však nutno zmíniti se poněkud o obsahu dekretu, ježto je tím dán podklad k snažšímu p o r o z u m ě n í d a 1 š í h o. Kdyby byl řečeným dekretem o staroslovanské mši sv. pověřen jediný klášter Emauzsl{ý, bylo by řešení jednodušší. Řek1.o by se, že Karel IV. povolal slovanské mnichy z jihu, kteří přinesli sebou své knihy psané hlaholicí charvatskou (hranatou) a spolu i tradiční famněiší výslovnost, Je možné, že jedna z příčin, proč liturgie slovanská na Slovanech tak málo se vžila, byla také tato, že jejich knihy a zejména jejich výslovnost zůstala našemu lidu poněkud cizí, byla jakousi bylinou, která se u nás nemohla aklimatizovati a nemajíc hlubších kořenů nutně scházela až zašla. Dnes ovšem jsou poměry zcela jiné nežli byly ve stol. XIV.; naše styky s Jihoslovany jsou a doufáme, že budou i dále čilejší, takže mnichové Emauzští užívajíce i charvatských kněh hlaholských a přidružujíce se i jejich výslovnosti nebyli by nějakou opuštěnou oasou, spíše střediskem, jež by k sobě vábilo iak Jihoslovaňy tak i Cechy zejména ty, kdo pěstují styky jihoslovanské. 11 Avšak, jak bylo výše připomenuto, v dekretu nemluví se toliko o Emauzích. Navazuje se tu přerušené styky s liturgií slovanskou hned v jejích začátcích; na Moravě se svatým Methodem, u nás se sv. Ludmilou a sv. Václavem a jejich pokračováním na Sázavě za času sv. Prokopa. Chtíti se spokojiti na Velehradě, v kapli sv. Václavské, u sv. Jiří a na Sázavě se slovanskými knihami hlaholářů charvatských, bylo by pochybením asi takovým, jako kdvby dnes po vybojovaném vydání Vatikánském (chorálu) chtěl někdo zaváděti staré vydání Medicejské. Když r 1885 vyšel po dlouhých předbězných studiích prof. Berčiče a kanovníka Cručiče. prací Parčičovou nový hlaholský misál, napsal o něm prof. Jasič velice příznivý posudek jakožto o epochálním díle, o vzácné vymoženosti slavistických studií sto-letí XIX *) Misál ten je pořízen na základě kodexů stol. XIV. zejm. misálu Vatikánského (sign. Illir. 4). Ježto dekret výslovně praví, že jest při mši staroslovanským jazykem sloužené užívati knih hlaholských od sv. Stolice schválených, rro začátek nezbude jiného, nežli užívati řečeného misálu vydaného po druhé s některými doplňky v r. 1905 s nadpisem nMisale Romanum slavoničo idiomate e decreto ss• concilii Tridentini restitutum .. . Clementis VIII., Urbani VIII., Leonis XIII. et Pii X. auctoritate recognitum. Romae MCMV u Pravím p r o z a č á t e k, ježto i toto epochální dílo spočívá na tradici století XIV , které na nejvýš Ee snese v Emauzích jakožto pokračování zašlého hlaholismu z doby Karlovy, ale v posvátných prostorách kaple sv. Václavské, u sv. Jiří, na Sázavě, na Vřlehradě je přes všecko své stáří mladou. Na štěstí máme v kapitolním archivu sv. Vítském 2 listy (t. zv. »zlomky Pražskéa) a vedle nich zlomky Kijevské. z nichž je patrno, jak v této starší epoše vypadaly jednotlivé litery staroslovanské azbuky a jak zněly českému uchu jednotlivé hlásky. Ty jsou a mají býti naším ideálem, ježto o nich platí slova papeže Jana VIII.: n L i t t e r a s s c l a v i n i s c a s a Con tantino quondam philosopho repertus ... iuore laudamus.^ To je ona -littera specialisr, ne jak bájili ve XIV. stol. od sv. Jeronyma, ale od sv. Cyrila důmyslně sestavena, opravdu ne dokonalejší a nejúpinější slovanská azbuka. Není divu, že ani pravopis Husův, vyhovující jazyku českému, nestačí k vyjádření všech hlásek bohatější azbuky staroslovanské, takže každý pokus transkripce zůstává pokusem, který se nevyrovná originálu. Mělo by býti tudíž a zůstati naším ideálem, aby naše liturgické knihy slovanské, z nichž podle slov legendy četl sv. Václav i a k o b i s k u p, v původní své podobě nejen byly vytištěny ale také aby z nich liturg opravdu dovedl čísti a četl. A bude-li dovoleno v e d 1 e původního textu hlaholského při-pojiti i transkripci, af se tak stane jediné z nalehavé nutné potřeby, pro zpěváky, zejména pak k vůli kněžím starším, kteří často mívají obtíže se zrakem, ne však pro p o u h é p o-h o d 1 í mladšího duchovenstva. Neměli-li bychom tolik úcty k písmu sv. Cyrila, pak nevím byli-li bychom řečeného privilegia vůbec hodni. 2. Přejděme k vlastnímu textu. Tu můžeme zaznamenati k výhodě hudebních skladatelů a pěveckých sborů, že při textu staroslovanském nebude jim narážeti na obtíže, jako v textě českém s přízvukem na první slabi,e. Je sice pravda, že nejsme ve všech podrobnostech jisti v příčině přízvuku staroslovanského (praslovanského); z hruba lze jej však konstruovati zejména pomocí shody přízvuku staroruského a čakavského. *) Srv. Archiv fiir slavische Philoiogie XVI. Berlin 1894, str. 210-216. | ||||
|