|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVI. 1920. 57
d o v é (zvláště Bordesovo M. a r i a 1 e) a D u c h o v n í k o n c e r t y (obsahující veledíla věku XVII. a XVIII.). Pře ídliti do nové budovy nebylo něčím tak snadným: bylo ji třeba napřed úpině přestavěti, zříditi koncertní sál a tle v emit tomu bylo potření mnoho a mnoho peněz. F o r t e m Fortuna i u v a t. Charles Bordes nelenil a vyplul mezi přáteli Scholy půjčku splatnou v lOti letech. Třicet příznivců upsalo po IOJO francích a neúnavný ředitel mohl se dáti do díla. Přes prázdniny stavi'el s děli íky upravili nové místnosti a koncem m síce září r. 1900 zahá,eno působení nové Scholy kongresem posvátné hudby trvaiícím 5 dní. Před: edal mu Dom Pothier se saint - Diéským biskupem Mgr. Foucaltem. Hudebních výkonů krou ě předsedy Scholy Alexandra Guilmanta súčastnili se všichni přátelé ústavu a z řečníků zejména vynikli Dom Parisot a André Pirro. Za měsíc po té Vincent d' Indy otevřel slavně školní rok zahajovací řečí, (jež vyvolala tclik odporu a závisti u mnoha omezenců) a zno u rozezvučela se koncertní síň Scholy Cantorum hudbou nejnadanějších ie,ích zikladatelův neb odchovancův. Setba Césara Francka přináší skvělé ovoce, nebof opravdu snahy Franckovy nedošly ideálněj ího spinění než v díle jeho přátel sdružených u kolébky nové církevní hudby ve Francii. Zde budiž mi dovoleno vrátiti se k úvodní přednášce Vincenta d' Indyho. »Umění není řemeslo«, tak započal náš mistr svoji řeč a v ní rozvinul nám před očima celý vyučovací plán pozdější Scholy. Co nás hudebníky nespoutaných vášní zvláště pot šuje, vel ký žák Césara Francka ukázal se opravdovým francouzem, Franc-em, chce eli, v původním slova toho smyslu. Nad očekávání úzkoprsých konservativců pojal do své osnovy všecku starou i modern hudbu, ale geniálním tahem vsunul do ní hudbu náboženskou, a to způsobem takovým, že se v ní neocitla popelkou, trpěnou tu onde na konservatoři neb jiném komisním účelišti, nýbrž jako základ veškerého hudebního umění (gregoriánský chorál) a jako skvělý mystický květ štípený na bujné pláni světské hudby, ji však zušlechfující a balsamující vůní posvěcení. Tím bylo dílo Bordesovo realisováno ideá'ně. Další léta Scholy Cantorum byla vždy úrodnějšími a úrodnějšími žněmi. Z jejich třích vyšli téměř všichni slovutní skladatelé mladé francouz-ské generace: Neúnavný Vincent d' Indy vzal na svá bedra veškeru uměleckou zodpovědnost. Dnes v 70 tém roce svého věku vid.me ho s touž láskou skláněti se k mladým talentům jako v začátcích Scholy. Jakoby s posvátností místa přešlo na ústav i jeho požehnání. svolávané ostatně na jeho dílo láskou k umění a věčné kráse, pojící se s poslušností svatého Otce Pia X, který zvláštním brevem vyslovil svoji spokojenost a radost nad jeho oprávnými snahami. Závěrkem dovolil bych si říci, co se mi dere z úst a co jen násilím jsem potlačoval píše tuto historii pařižské Scholy Cantorum. Nejsme my mladistvý, nyní osvobozený národ schopni téhož úsilí jako Francie, kde5-se probíjel tento nový směr za okolností vskutku nejnepříznivějších?*) Prošli jsme tuhou školou gerrránské poroby — a bylo to snad též k něčemu dobré, aspoň pro praksi a vytrvalost v práci — jest nyní na nás, abychom po vzoru svobodné Francie i mv svobodně přihlásili se pcd prapor kříže, a sl{utkem — nikoliv pouhým slovem — na pevné postati skály Petrovy 7alo2ili školu českou, nestřásající se sebe rázovitosti české hudby, ale vzdávající se kouzlu hudby z věčnosti, v mystickém opojení duše mizící ve výhni Nejsvětějšího Srdce. V P a ř 12 i, na slavnost svatých apo~tola Petra a Pavla 1920. `) Vypuzení řeholníků, rozluka církve od státu, vítězný postup zednářstva před válkou. ,w, ~ | ||||
|