|
| ||||
| ||||
|
66 CYRIL-čís. 7.-8.
liturgie aktivně a do jaké míry passivně. Zákony liturgické mluvily a mluví v ž d y jasně, ale praxe nebrala se vždy v mezích těchto zákonu. Odstředivé síly a snahy od církve katolické využívaly, ano něl{dy zneužívaly hesla demokratismu k svým záměrům a aktivní činností lidu v kostele získávaly lid nejen pro zpěv, nýbrž i pro tyto své záměry. Dávaly lidu příležitost ku zpěvu i tam, kde církev katolická z vyššího vznětu a se stanoviska uměleckého, nejen liturgického, akcentovala zpěv umělý, af jednohlasý, af vícehlasý, majíc na zřeteli vysoké své poslání mezi národy všemi. V českém národ byly tyto odstředivé síly od církve katolické větší a mocnější, neŤ u národů jiných, proto i demokratické vlivy, jevící se aktivní účastí lidu při bohoslužbě, byly v pěveckém -tmění silnější než jinde. Ale nejen v umění pěveckém, iedné to ze složek liturgie, nýbrž i v liturgii jako celku. Úchylky od západní liturgie jsou mnohdy tak veliké, že z nich nezůstalo nic, ani podstatné složky mše sv., konsekrace, ani užívání rouch liturgických, ani užívání liturgické řeči. Jedním z nejstarších důkazů jest český .kancionál Jistebnický z r. 1420, v němž pro lid zjednodušen chorál a podložen českým textem. a k němuž se řadí strofické písně s nápěvy v duchu národním. V 11. pol. stol. XV. a v I. pol. stol. XVI. utrakvisté zpívali hlavně v městech a v kostelích s literátskými bratřinami při mši latinsky, a to nejen chorální částky předepsané, jako na př. sanctus při pozdvihování, ale i t. zv. kantileny, čili motety mensurální s textem písní strofických, též latinskou řečí. Na venkově, kde nebylo těchto pěveckých bratrstev, a to ve většině kostelů bylo officium 1 i n g u a p a t r i a. v řeči mateřské, a při této mši mezi přijímáním zpíval 1 i d písně v řeči mateřské, buď Husovy nebo jiné podobné jak patrno z referátu utrakvistické konsistoře do Vídně. Bilejovský, utrakvista starého ražení, vypravuje v Kronice z r. 1531, jak i za jeho doby zpívání latinská v češtinu vykládána byla, prý podle způsobu Crhy a Strachoty a odmítá podezření, jakoby kacířství u nás z českého zpívání se plodilo. V té době se při latinském mešním formuláři zpívala epištola a evangelium česky, jak svědčí zachovaný misál z 15. stol. v museu pražském. Z těchto několika dat historických plynou následující věty: 1. Lidový duchovní zpěv český pěsioval se i u utrakvistů, blízkých katolíkům, v určitém obmezení a při liturgii mešní hlavně na venkově, kde nebylo lze zpívati umělecky v jazyku latinském, což lid český, katolický činí na venkově dosud při zpívané mši sv. 2. K lidovému zpěvu duchovnímu čítati nutno i zjednodušený chorál český, jak je obsažen v českém l,ancionále Jistebnickém a v II. pol. 16. stol. v českých bohatě zdobených kancionálech utrakvistických, v k. šamotulském a j. 3. Ráz lidové písně duchovní mají i 1 a t i n s k é kantileny s textem strofickým, jež se hojně zpívaly vlivem světovládného humanistického básnění i v Cechách. Než ačkoliv texty jejich jsou latinské, přece melodie jsou rázu čistě českého, výlučná národního a mají nesmírný kulturní význam národní pro tento svůj ráz výlučně český svými zvratnými rytmy rychlého spádu, měkkostí a náladovostí a velmi vyspělou architektonikou ve stavbě melodie. Ostatně i ta latina jest pina bohemismů a byla jen přechodnou při těchto kantilenách. Brzy, již v XVI. stol. byla zatlačena českým textem, jenž byl podložen těmto svěžím melodiím, jež pak přetrvaly věky a jsou nejkrásnějším plodem české duchovní kultury. Z nich povstaly známé písně rorátní, jejichž text český daleko nedosahuje jadrností a obsahovostí na původní texty latinské. K nim čítati nutno na př. i známou Narodil se Kristus Pán« (Ey, virgo parit filium), »Vs:alf jest této chvíle« (Surgit in hac die Ch. D.) a j. Tyto písně měly po celá století veliký význam pro kulturní život českého národa. Vypěstily v lidu hudební smysl pro krásu písňové formy nejen kostelní, ale i světské. Vůbec tehdy život rodinný, veřejný i církevní splýval v jedno. C í r k e v n í m e 1 o d i e zpívaly se a hrály sek tanci na světské texty. Tím se stalo, že t a n e c starých Čechů nebyl ne-decentní, když jej provázela melodie rytmu mírného, melodie původně v kostele slyšená. A naopak světské písně dávaly své nápěvy písním kostelním, čímž i duchovní hudba a zpěv tryskala z české duše a měla ráz národní, třebas někdy trochu veselejší, než tomu bylo u souseda Němce. Aktivní účast lidu na duchovní písni v kostele naučila lid zpívati, zachovávala v lidu lásku ke zpěvu, vycvičovala paměf k reprodukci nekonečných slok, zvláště v II. polovici století XVI., učila lid nové písně tvořiti po stránce textové a melodické, zajistila jemu slávu po celém světě. Tehdy platilo o našem lidu: »Co Čech, to zpěvák«. | ||||
|