|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVI. 1920. 67
Tyto kantileny čili písně jednohlasé byly umělými skladateli domácími i cizími upravovány ve vícehlasá moteta, v nichž zůstala původní melodie jako cantus firnus obyčejně v tenoru. I veliký mistr nizozemské školy, Jindřich Isaak, jenž měl u nás příjmení Daureus•. zlatý, skládal nádherná moteta na tyto české písně, čímž ovšem klesne značně hypothesa Němců, kteří si ho přivlastňovali jako svého skladatele. Zde patrný jest opět veliký kulturní význam lidové písně české nejen pro náš národ, nýbrž pro umění vícehlasé stol. 15. a 16., jež stálo na výši Jsou v něm tedy i české, významné složky lidového umění hudebního. Tyto kantileny, zapisované do vzácných kancionálů poskytly malířům příležitost je i nádherně vvzdobiti. Umění pěvecké Snoubí se s českým uměním malířským a o`.é podává důkaz o vyspělosti české kultury minulých století. Písně tyto přešly do psaných i tištěných kancionálů všech stran náboženských v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Tak na př. zachycena byla lidová píseň duchovní z dob největšího jejího rozmachu v kancionále šamotulském. Jesuita Steyer nebál se sebrati nejlepší písně všech vyznání a vložiti ve svůj kancionál. Tolik jen chtěl jsem říci o minulosti písně duchovní, aby bylo patrno, jak veliký měla význam pro kulturu národa. O době barokní nechci se zmiňovati, nebof v ní utrpěla píseň mnoho na národním rázu internacionálním uměním, vniknuvším k nám snahami josefinskými a vlašskou operou. V době přítomné jest důležitost lidového zpěvu duchovního zvýšena vzednutými vinami doby poválečné, ničivými vlivy špatně pochopeného demokratismu a naprostou lhostejností všech skoro vrstev k ideálnímu života- Tu může intensivní pěstění lidového zpěvu v kostele býti účinným lékem na tyto hrozné rány, může v lidu probuditi smysl pro duchovní život, může klidniti po vášni lačnóu duši a nenápadně ji přivésti k lepším názorům na cíl vezdejšího pití. Duchovní píseň může býti vedle jiných činitelů v y c h o v a t e l k o u n á r o d a po stránce ideové i umálecké. I nynější generace jest schopna vytvoř;ti nový druh písní umělých, jež by se nacvičily a zpívaly v kostele. Bohudík, máme básníky i skladatele, kteří podali v tomto ohledu již ruku pomocnou. Jmenuji Xavera Dvořáka, jenž poskytl geniální silou své mystické duše v novém pojetí a v nové formě text mešní písně lidové, který zhudebnil v iemné n impresionismu a v pravdě zbožné náladě veliký J. B. Foerster). Oba mistři ukázali, jakými cestami se má bráti duchovní písňová literatura doby budoucí. Tyto nové produkty písňové i staré pí pně lidové nechtějí však zahá iti boj proti umělé hudbě vícehlasé, pěstované při kantátě v řeči liturgické, af jest jí jazyk latinský, af staroslovanský. Kdo odmítá liturgickou řeč při oficielním vystoupení církve, t. j. při slavné mši, po-rušuje celek, k němuž patří část mimetická, hudební a slovesná. Mimetickou a hudební chce ponechat, ale slovesnou nahražuje překladem. Melodie chorální však vytryskla z ducha latiny, je to pouze povznešená řeč, v níž akcent, délka, anakruse, rytmus i metrum úpině se kryje s hudbou.. Podkládati chorálu přeložený text jest nesmírně těžko, ba mnohdy ne-možno, zvláště v češtině, v níž je přízvuk na slabice první, v latině obyčejně na před-poslední. Kdo by se odvážil měnit ty ze žuly vytesané melodie při prefaci, při Pater noster? Již nesnáz činí hned úvodní slova: »Per omnia saecula —.« Každý překlad je pouze náhražka! Při vícehlasém komponování textu vznikají kolikrát věci přímo směšné: »Smiluj -luj -Iuj --u. Že má liturgie mešní zůstat u nás netknutá, beze změny, uzná myslím každý. A při mši sv. z p í v a n é nedílnou částí jest z p ě v, a to nejen celebrantův, nýbrž i pěveckého sboru, jehož povinností jest zpívati týž text, který se modlí kněz při mši sv., introit, kyrie, gloria. Při překladech misálových však často jsem pozoroval, že text ten není vždy vhodný pro skladatele, protože postrádá t. zv. kursu, jest pořízen bez ohledu na chorální melodie, s nimiž srostl, ba z nichž mnohdy vyrostl. Na toto spietí zapomněli zcela páni překladatelé. A není-li text vhodný pro komposici jednohlasou, prostě vyrytmisovanou, tím méně jest schopen pro polyfonii mensurovanou. Ani námitka, že existuje moderní opera skládaná na prózu, zde nic nepomůže, protože operní sloh jest v liturgii nemožný pro použití solistických partů a přenesení melodie do orchestru, který v liturgii může míti úloh>e nejvýš podřízenou Tu tedy třeba, aby mešní text liturgický se upravil b á s n i c k y, čili aby se p a r a f r a-z o v a 1, jak to také činilo 16. stol. ve svých kancionálech. Tím však jest dána nekonečná možnost pro různé varianty textové, pro komolení a vynechávání důležitých částí textových, *) Obsažena jest v AČeském kancionále,.. | ||||
|