|
| ||||
| ||||
|
68 CYRIL čís.-7.-8.
pro různé básnické licence a je veta po jednotě liturgického textu. My nestavíme jednotu církve na jednotě liturgického textu, t, j. na latině, neříkáme, že latinou padá a stojí jed-nota v církvi, ale víme, že opuštěním mrtvého jazyka v liturgii mešní bylo by veta po jednolitosti a totožnosti liturgických obřadů při mši sv. zpívané. Padla by ona krásná har monie, která trvá mezi oltářem a sborem; plakala by hudební esthetika i styl, jenž jest tak podivuhodný v západní liturgii mešní. Jestliže přes to žádáme za indult, aby při mši sv. zpívané se směla zpívati mešní česká píseň, je to pouze nutnost v nynějších bídných poměrech, je to nezbytnost, že ne-máme na venkově pomalu již ani možnost vymřením starých kantorů »postaviti sebe menší figurálku«. Je to odklon od ideálního provedení mešní liturgie, výjimka, jež jen tam platí, kde nemůže být dosaženo pravidla. Není pěveckého sboru, který by prováděl hudbu umělou; nastupuje tedy na jeho místo lid, jakožto aktivní složka liturgie mešní a zpívá v řeči své, v řeči živé. P ř í l i š se m ě ř í n a c i o n a l i s m liturgií. Jest pravda. že náboženství a vlastenectví jest ve spojení. To vidíme dnes, kdy náboženství se šlape a kdy z vlastenectví zůstal jen kapesní zájem. Považuji však za laciné a nevkusné vlastenčení, jestliže kdo myslí, že Kristus Pán ustanovil opakovati nejsv. obět denně na oltáři k uplatnění nacionálních hesel. Byl mi podán návrh, aby pro zachování jednoty tichá mše dála se u oltáře latinsky, ale zpívaná u oltáře i na kruchtě česky. Tím prý se vyhoví obojímu směru, i vlasteneckému i jednotícímu. Návrh na prvý pohled velmi sympatický. Ale je proti němu stanovisko vzájemné harmonie mezi kruchtou a oltářem. Pak na kruchtě se budou zpívat samé vložky, jež ke mši nepatří, každý si bude upravovat fext podle libosti, nebude se dbáti nálady textu, nutné pro jednotlivé doby církevního roku a pro jednotlivé mše sv. V posledních 20t1 letech úporně jsme museli bojovati proti této josefin-ké nestylovosti a vložkování, kdy skladatelé a ředitelé kůru byli aspoň vázáni latinou na neporušitelnost textovou a nemohli si tvořiti texty nové, protože to prostě nedovedli. Ta dosavadní neslohovost šla jen tak daleko, že na př. mariánský text volili pro svátek sv. Petra a Pavla, a p , ale nyní by sloužila mše za pouhý rámec, do něhož by řed. kúru vložil texty, jaké by mu přinesla X Y zpěvačka, nebo by prováděl jEn píseň beze slov, pouhou muziku bez ohledu na oltář- 1-1 i s t o r i e nás učí, že právě tímto uvolněním textů v různých překladech uvolnila se liturgie celá, z níž s počátku zůstal k a n o n, pak i ten zmizel. Je to prvý krok do p r o-t e s t a n t i s m u, jak ostatně nyní sami se můžeme přesvědčiti na církvi československé. Tím nejsem proti zpěvu českému při m s1 sv. -- naopak, věnoval jsem kus života studiu tomu, abych podal v Českém kancionále výbor písní českých na základě pěvecké slávy všech konfesí. Toužím po tom, aby česká píseň duchovní rostla u nás kvalitativně, aby šla do hloubky její znalost, její cena a její pěstění, aby zpívala se celým kostelem při mši ti ché. Ale není samotným a jediným projevem zbožnosti píseň l i d o v á ; církev v Čechách musí pěstovat i zpěv umělý, v í c e h 1 a s ý, musí pamatovat, že je složkou církve světové, v níž i ostatní kulturní národové honosí se úžasnou literaturou umělé komposice mešní, musí míti naše církev na paměti, že se musí těmto národům aspoň vyrovnat a poskytnout jim možnost, aby poznali a též mohli provésti skladby našich skladatelů. A to bude možno jen tehdy, když si pro tuto u m ě 1 o u formu mešní komposice zachováme onu řeč mrtvou, které užívají národové ostatní. Novými mešními skladbami v j a z y k u s t a r o s l o v a n s k é m navážeme kulturní styky s ostatními kmeny slovanskými, zvláště s Jihoslovany, od nichž jsme byli umélecky i nábožensky dosud odříznuti. Dnes vydávají kulturní státy staré památky církevních mešních skladeb znova, jsou celé inter: acionální společnosti pro to. Poskytuje se době přítomné možnost staré mešní skladby latinské opět předváděti v kostelích. I u nás toužíme po tom, aby se nyní založila vědecká společnost pro vydávání starých památek hudebních, jež jsou většinou církevní a latinské. Národ náš stoupne v cizině, když se cizina dozví, jak bohatá byla naše zem na klasickou polyfonii 16. a 17. stol., jaký kulturní styk byl zde s hudební cizinou. A nyní — chceme tu minulost zahodit? Chceme pro budoucí věky zde stát jako primitivisté, kteří zahodili umění, spiti nesprávným pojetím hesla demokratismu, jež | ||||
|