|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVI. 1920- 69
všecko zahazuje, co je umělecké a jen lidu poskytuje pouze účast na nejvznešenější oběti, jež vyžaduje přece to nejkrásnější v každém oboru, co máme. V dobách revolučních vyskytly se takové choutky po původním primitivismu. Husitism, českobratrství ve své první fási vypudilo umění. Ale co pak učinilo? Vrací se opět k umění — a to za těžkých bojů ve vlastních řadách. Vzpomeňme, jak bojoval Blahoslav. Augusta pro!i misomusům. Chceme také tak mařiti čas a opakovati chyby'? Ponechme kantátu zpěvu uměleckému, snažme se o to, abychom aspoň v městech stáli trochu na výši, ideálu přesné liturgie chtějme dostoupiti, ale nehledme si tohoto ideálu přesně provedené kantáty, abychom si ulehčili práci a omluvili ve svém svědomí. Při t i c h é pěstujeme zpěv č e s k ý, opravdu český, ne v bídných překladech z něm-činy, ne nečeský v sentimentální melodii, ne nečeský v převráceném přízvuku a bezcenný v textu. Snažme se, aby uzákoněn byl zvyk lidového zpěvu v řeči mateřské i při kantátě, kde není po ruce pěvecký sbor, který by pěstoval u m ě 1 o u hudbu církevní v řeči liturgické. Ale neochuzujme svého národa, kde umělou polyfonií stanouti může po boku národům ostatním. Menším a horším Čechem je ten, kdo zpívá zhanobenou píseň duchem nečeskou, než ten, kdo dá každému, což jeho jest, tiché mši českou píseň klasickou a zpívané mši liturgicky správnou skladbu v řeči mrtvé, af latinské, af staroslovanské. Resoluce o lidovém zpěvu při sjezdu československých katolíků v Praze r. 1920. Po referátu dr. Dobroslava Orla usnáší se všecbecný sjezd československých katolíků v následující resoluci: 1. žádati prostřednictvím nejd. episkopátu Apoštolskou Stolici, aby rozšířila užívání národního jazyka na další svátosti a svěcení mimo mši sv. 2 žádati prostřednictvím nejd. episkopátu Apoštolskou Stolici, aby výjimečně pro nastalé poměry uzákonila starobyly zvyk zpěvu mešních písní v jazyku národním při mši sv. zpívané bez asistence jáhna a podjáhna, p, i níž varhaník odpovídá pouze na zpěv celebrantův latinsky, a lid zpívá za průvodu varhan mezní píseň v jazyku národním, když jednotlivé sloky jako začátek graduále, credo, obětování, sanctus, po pozdvihování, agnus a závěs navazují obsahově na jednotlivé části mezní. Důvody: Zpěv mešních písní obecných v řeči mateřské při kantátě je hlavně na venkově vše-obecným. Byl obvyklým již ve století XVI., jalo svědčí Bilejovského Kronika z r. 1531, a zpráva utrakvist cké konsistoře do Vídně (Pfrogner, Einleitung in die chr. Religionsgeschichte I., 1801, 188) a za doby josefins~é rozšířeno i na kostely městské. V nynější době jsou varhany většinou zbaveny válečnou rekvisicí nejdů ežitějš ch píšfal v prospektu, tvořících podstatu hry varhanní, čímž stížero, mnohdy i znemožněno pěstovati umělý zpěv liturgický latině. Mnoh,) osad jest b=z kva'ifikovaných varhaníků a pro nedostatek finančních prostředků vykonávají funkce varhaníků lidé, kteří sotva stačí na jednoduchý průvod lidové písně, nikoli na ř,zení umělé hudby a zpěvu. Hroz'cí odlukou církve od státu poměry tyto by se ještě zhor ily Zvyk zpěvy lidu v národním ja-yk.; zachránil možnost kantát na venkově, bez něho by bylo nutno je zrušiti, což by vyvolalo u věřícího iidu značnou nelibost. A zrušiti zpěv lidu v řeči mateřské při těchto kantátách, jež hlavně navštěvuje školní mládež, znamenalo by vyprázdniti venkovské kostely. Kde to však m žno, budiž všud: i dále podle dekretu S. R. C. z 31. I 1896. a S. R. C. z 25. 6. 1898. č. 3994. horlivě pěstován liturgický zpěv umělý, aby neklesla úroveň církevní umělecké hudby katolické, jež byla podle zachovaných památek vynikající n ěrou pěstována v Čechách ve stoletích předešlých. Duchovní správcové se zavazují podle nařízení pražské synody z roku 1860. (cap. VII. str. 95. de cantu et musica sacra) že připustí do kostela jen takový zpěv v řeči mateřské, jehož melodie a text vzdělává, a vyloučí všechny písně nejapné a vsětácké. K tomu pomocnou ruku jim podá nový Český kancionál. Tento indult má planost, pokud se nezmění uvedené poměry. "W 'w 'w | ||||
|