|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVI 1920. 71
kardinál Newman jako anglikán zdědil od svého přítele Froudea brevíř, v němž čífal a to bylo pro jeho život rozhodné. Z několika těchto stručných námětů jasně vysvítá náboženský význam liturgie. Ale její význam kulturní ten se přezírá. Liturgie jsouc vnějším úkonem, působí na smysly, zvláště esthetické. Protože je to, abych tak řekl, vrchol pro všecko nejideátnější, co v křesfanství e soustředěno k bohoslužbě. naplňuje ji a prolíná ji. Je tedy liturgie v druhé řadě školou krásna, podává umělecký požitek, poučuje, povznáší. Krásně, přesně podle předpisů provedená mešní liturgie, je lepší školou aesthetického zušlechtění než celá řada extensí atd. Jef na př. sama mše sv. vrchol uměleckého díla, k němuž všecky uměny koncentricky působí; stavitelství, sochařství, malířství s uměleckým průmyslem připravují mu stánek, báseň, slovo, hudba a zpěv spolu s mimikou spolupůsobí k jeho dokonání. Jestliže se zvláště v nové době na význam umělecké výchovy klade důraz, je liturgie prostředkem umělecké výchovy katexochen. Nikde nepodává se umění v takové míře, rozsahu a v takovém přístupném rouše jako právě tuto. Tím je naznačen krátce i kulturní význam liturgie. Z toho závěrek: 1. Jest třeba především více si tohoto prostředku, liturgie, všímati. Je potřebí budití pro ni porozumění, přispívati k jejímu pochopení. Tu dotknouti se musím mylného názoru. Není pochopením liturgie snad j-n srozumitelné slovo. Dnes je heslem dne česká liturgie — aby lid rozuměl. Jako by tím z nevěrců stali se věřící, z mravně špatných lidí dobří. To je veliký omyl. Cituji slova spisovatele Krampa: »Liturgie a v ní obsažený ideál zbožnosti nejsou všeobecným prostředkem k obrácení nevěry, bludařstva a hříchu.« Není účelem liturgie a snižovalo by její význam, kdyby se kdo domníval, že musí liturgie poskytnouti každému pro jeho soukromou náboženskou potřebu dostatek osobních námětů, k jeho náboženským potřebám, jako na př. podávají lidové pobožnosti. To by byl omyl. Liturgie je něco objektivního. V ní n -má vystupovati jednotlivec ; nikoliv podmět, který nese liturgický úkon, protože není podmětem liturgie součet všech jedinců. Splývají tu spíše všichni věřící v jédnotu, jejíž výrazem je církev. Jalto stát není len souborem občanů. Povstává corpus Christi mysticum, jak o něm velkolepě mluví sv. Pavel v epištolách. V této jednotě stává se tedy věřící jaksi buňkou jednoty té, orgánem organismu, údem těla. A to je něco jiného, než pouhé porozumění slovům. A nad to ještě nezapomínejme na složení liturgie. Liturgie je dílo dávnověku křesfanského• Nesmíme zapomenouti, že byla hotova ve své podstatě již v prvém křesfanském tisíciletí, že pracuje se symboly tajemného, řádu. Mluví v obrazech dávno zašlých století. Modlí se v podobenstvích z přírody. Její kořeny sahají do bolestné a přec zase radostné doby církve mučedníků a boje s kulty pohanských mysterií. Jako doklad toho, uvádím velkolepý hymnus velikonoční při svěcení svící: »Exultet jam angelicaH. Táži se: Bude i sebe výtečoější překlad srozumitelný a dá jádro celku? A na druhé straně. Po stránce umělecké, překotné překládání ničí umělecký celek litui gie a boří v trosky to, co vystavěly věky. Žasneme a s odporem se odvracíme od počínání, které kácí a rozbíjí na př. umělecký sloup na Staroměstském náměstí, ale to, co často se děje s manií počešfování liturgie — úpině odezírám od toho pokud se jeví počínání to ve světle zákonodárství církevního (jak na př. je obsaženo v Tridentském koncilu, nebo v novém Codexu juris canon.) — je něco podobného. Nabudiž mi špatně rozuměno. Jsem rozhodným zastancem toho, aby pokud třeba a možno slyšel věřící mateřský jazyk při bohoslužbě, ale nemohu se spřátelili s ťím, aby kdokoliv, jenž velkolepého ústrojí a umělecké ucelenosti liturgických úkonů nechápe, boural to, co náboženské a umělecké nadšení věků křesfanských vystavělo. A to zvláště nyní, kdy nám povolena liturgie staroslovanská, o jejíž rozšíření bylo by záhodno se přičiniti, a ta by byla jistě mostem k tomu, aby věřící, slyšící řeč svých praotců, počal nazírati na liturgii tak jak třeba. Mám za to, že je třeba také u nás oživiti a rozšířiti porozumění pro liturgii, jako mocný prostředek renaissance katolické. To je především úkolem kleru. Zde kázání o liturgii, nejen povrchní výklad obřadů, ale podrobné zavedení věřících do ducha liturgie učiní počátek. Jsou korporace naše katolické, jejichž účel sbližuje s liturgií. Úkolem jejich je více si liturgie všímati. Pomůckou budou dobré liturgické publikace. Abych uvedl příklad. Msgr. Pic, biskup v Poitiersu nazval knížečku opata Guérangera o mši sv.: »Královskou tabulí, | ||||
|