|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVI. 1920. 73
zvuku jako i po stránce hudební každé chybné umístění lehké doby tam, kde se vyžaduje těžká — vše to způsobuje zkušenějším pěvcům nesnáze a násilí tak, že snáze a raději v krátké době nastudují něco z brusu zcela nového. Sboru ze slabších, méně zapracovaných pěvců sestavenému z pravidla tato nesrovnalost nevadí, af se to cuchá a běží jak běží. U takových sborů podobné skladby již dříve se ujímaly, a proto jim nehrozí nějaké shroucení se jejich repertoiru jako sborům zapracovanějším s programem skladeb klassických. Měla-li by mše s českým textem dokonale uspokojiti, musela by hned při vzniku na česká slova býti skládána. Až dosud naši skladatelé vkládali svoje národní cítění ve skladby mší tím, že používali motivů z písní lidových jako na př. Cainer a Sychra složili pastorální mše z motivů českých vánočních písní, ovsem na text latinský. Titíž složili i mše latinské z motivů písně K sv. Václavu«. Ředitelé kůru i přes neupravené poměry existenční jsme si právě tak dobře vědomi svého nejen náboženského, ale i vlasteneckého přesvědčení, a jistě tím spíše, ještě silněji dovedou svoji upřímně oddanou lá 1;u k vlasti ve své skladby přímo na český text vdechnouti, jen až docíleno bude jednotnosti a ustálené formy textové, aby i hudební spravování na pevném slovném základě spočívalo, ovšem v předpokladu církevní úchvaly, bez níž celá práce je ranou do vody, bez pevného základu. Nutno zde činiti veliký rozdíl mezi pravým a povrchním vlastenectvím Není ještě vlastencem ten, kdo o překot vše českv zaváděti usiluje.') Vlastenectví musí vycházeti z hluboce založeného cítění, které nepotřebuje žádných ukvapených zm n a násilných přerodů. Mnohý, (af řiditel nebo kněz) který v čase předválečném ledacos již česky zavedl, je ještě třeba dnes méně vlasteneckým, než snad jiný. který dosud trpělivě čeká, až bude míti úchvalu a dokonalou pomůcku po stránce textové i hudební k ruce. Jsout dosud až na nepatrné výjimky, úpravy církevních textů v mateřštině chatrné nebo za e v takovém šroubovaném slohu, že již při recitování nepoddaně jako kožené vyznívají. Mú-li vlastenectví v církevních věcech býti upřímné a na silném podkladě založené, musí počíti p r á c i s lidem, t. j . lidovou písní, ale r y z e č e s k o u, původní písní. Je však většina i mezi duchovenstvem, kteří všecko česky zavedou a někdy třeba i nad to ještě v něčem ochotně povolí, ale zavadte o otázku reformy lidové písně, a shledáte ledový odpor s houževnatými námitkami: že toho není potřebí atd., zkrátka, že není prý radno s touto věcí hýbati. Z toho je viděti, jak jednostranně, někdv až přebytečně se o něco usiluje, ale s druhé strany hlavní věci, totiž p o č á t k u reformy, od kořene rozuměti se nechce ani u činitelů zodpovědných, a jen pohodlně a bez dalšího přemýšlení se počítá s tím, že tomu lid nerozumí, ne však se schopností lidu, která potřebuje jen řádného vedení. Vedení toho j e jako soli pot'eba, právě proto, že t o m u 11 d n e r o z u m í! Žijeme v době samých sporů a není snahy porozuměti věci, i přes to, že to není tak těžké. Uvědomněme si jednou již toto: Zpíváme-li ve svém domově zpěvy, které jiní cizím jazykem také zpívají, ty, že sotva jsou pro náš vývoj zdravé, zvláště když své vlastní vznešené písně bezmyšlenkov,tě ignorujeme. A dále, zpívá-li lid v kostele to, co není původem naše, nebo co pochází z dob úpadku, neb písně ve zkaženém slohu vytvořené, tu nikdy mravně ani duševně že nes sílíme a naopak jako kletbou na mrtvém bodě d ouho přimrazew zůstanem. Věc je jasná. Má-li se docíliti, abych tak řekl, nejvelebnějšího výsledku, jenž by trvale hlubokým dojmem působil, představme si reformu na tomto pevném základě zbudovanou: Nejdříve musí lid poznati a dokonale uměti své původní české skvosty, a naši skladatelé pak budou s použitím motivů z těchto lidových skvostů své skladby dále tvořiti. Jen tento způsob a postup reformy bohoslužebného zpěvu a církevní tvorby považu'i za správný, časem dosažitelný. Jsem z hloubi srdce přcsvědčen, že tento směr vede ku prospěchu zdárné činnosti, ježto lid náš vyniká neobyčejně zdatnou schopností a rád zpívá; naši skladatelé pak mají nadšení pro věc a vyvinutý smysl pro ušlechtilou, času přiměřenou tvorbu. Nezůstali dosud pozadu skladatelé z řad starších, tím více tedy můžeme spoléhati na generaci mladší. Má-]i tedy reforma bohoslužebného zpěvu míti opravdově rozhodný význam pro naši drahou vlast, tu národ musí počíti reformou púvodní, ryze českou lidovou písní, nebof v ní spočívá základ a zdravý vliv na ostatní činnost i vývoj české církevní skladby; a jedině na takovém základě zbudovan.j reforma bude trvalou a stane se v praxi také všeobecně dokonale srozumitelnou. ') Ani ten, kdo na liturgické Pange-lingua :Chléb s nebes zaintonuje. | ||||
|