|
| ||||
| ||||
|
82 CYRIL čís. 9.-10.
uspořádaný podle původních pramenů na základě vědeckém. Skoro u každé písně jest včele vyznačen krátce její původ, nejstarší zápis nebo vytištění, případně její .kladatel i vývoj. Tyto rodokmeny, leckde v zásadě měnící běiné dosud názory, budou zajímati zajisté nejen odborníka, nýbrž i lidové pěvce. Podle nich dovede přehlednouti dějinný vývoj duchovní písně lidové, tak důležité to složky české kultury a dospěje k poznání, že nejcennějši z nich zrodily se v dobách, v nichž duch náboženského přesvědčení pronikal intensivně složky národního života. Hlavně jest to patrno na písních rorátních, kterým jest proto věnován zvláštní historický úvod. Notace jest v celém Č. k. jednotna a vyjádřena hlavně notou osminovou a čtvrtovou, které mají býti hybnou pákou pro pružný a rytmicky správný přednes písně. Chorální nápěvy písní jsou notovány podle pravidel, kterými se řídí předpisy chorálu vydání vatikánského. U melodií, v t a k t s p i a t ý c h, byly čárky taktové úmyslně vynechány na způsob staré notace mensurální století 15. a 16. Číselný zlomek na počátku písně přesně určuje čtenáři not jakost taktu, k jehož dalšímu porozumění nepotřebuje čar taktových, které podle naší zkušenosti uvádějí často v omyl zpěváky, not neznající. Zaměňují je totiž za značky oddechu a přerývají na nesprávných místech zpěv. Proto notace byla zjednodušena a čárky v osnově linkové znamenají oddech, nikoliv ohraničení taktu, jak tomu bylo i při staročeských písních, jež složeny jsou jako absolutní nápěvy bez harmonického podkladu a bez pomlček. Novější doba rozčlenila staré jednolité melodie pomlčkami, opatřujíc je obligátním harmonickým průvodem na způsob písní světských s mezihrami. Tím často po-rušila i jejich původní rytmus a takt. Bylo tedy třeba, vrátiti je původnímu znění i původní notaci a odstraniti podle nich nevkusné a neslohové mezihry i u písní nových, převésti je také na pole absolutní melodie, jež jest hlavním požadavkem lidovosti duchovní písně. U některých písní jest nad první notou vytištěna čárka; značí, že píseň počíná na lehkou dobu, nikoliv piným taktem. Do Č. k. jsou pojaty jen takové zpěvy, jichž účastniti se může lid. Zpěvy solistické, jako při českých pašijích, při pohřbu a j., jsou tedy vynechány. V nešporách notovány jsou však i antifony, poněvadž je lze též sborově provésti. Úprava textová dála se s největší opatrností, ve slohu písně a v duchu doby, z níž pochází. Všechny starší kancionál,!, i kancionál svatajanský, mají upraveny texty časoměrně, nikoliv přízvučně, jak vyžaduje nynější duch české písně. Bylo tedy třeba skoro všechny původní texty rytmisovati, ale při tom v úvahu vzíti i předepsané metrum v nápěvu písně, aby poměrný rozdíl mezi délkou a krátkostí not zrcadlil se také v podloženém textu. V některých písních nekryla se cesura hudební s cesurou textovou (ku př. »E hle Oltář«, Dokonáno jest« atd.). Bylo je rovněž třeba textově upraviti, aby byl odstraněn vážný tento nedostatek. Nejstarší písně ponechány byly zásadně s púvoáním zněním textu, poněvadž jsou dnes historickými památkami, všeobecně známými. V písních rorátních a jinýc: z 15. a 16. stol. dály se změny textové v míře velmi nepatrné, často jen přehozením slov, aby se docílilo lepšího spádu rytmického. V písních barokových byio třeba nahraditi i bezcenný obsah písně hutnější myšlenkou náboženskou a přizpůsobiti jej liturgii mešní. 0 způsobu úpravy textové a melodické mohou býti rúzné názory. Někteří znalci jsou proti jakékoliv úpravě textové a melodické i žádají, aby píseň zůstala beze změny v původním svém tvaru. Tento názor jest zajisté správný, pokud se jedná o vydání vědecké a kritické. =Český kancionál« toho účelu však nesleduje; jest vydán sice na vědeckém základu, ale pro praktickou potřebu. Texty písní jest nutno dikcí přiblížiti době nynější, zastaralé často i strohé výrazy a nevhodné obraty nahraditi přiměřenéjšími, aby lid zpíval řečí sice básnickou, ale řečí svou, jakou dnes miuví, správnou přízvukem a srozumitelnou, jasnou a ušlechtilou ve výrazech. S tohoto stanoviska jest oprávněn názor druhých, kteří dovolují k tomu účelu úpravu starých textů. Tím v našich chrámech zaznějí opět staré a krásné písně v novém rouchu a obohacujíce značným počtem literaturu písňovou, zadrží blížící se úpadek lidového zpěvu. Byl možným ještě třetí způsob nápravy kostelního zpěvu, minouti totiž zcela starou literaturu a vypiniti Č. k. jedině novými nápěvy žijících skladatelú na nově texty .moderních básníků. Ale tento odvážný krok bylo by lze učiniti tenkrát, až národ odoučí'se i v jiném umění od své minulosti a zapomene na svou historii. A toho bohdá nebude nikdy. Jan Blahoslav upravoval se svými spolupracovníky také texty k písním, obsaženým v kancionálu šamotulském, nahrazoval stará rčení novými, lepšími. Podle jejich vzoru pod-niknuty byly tedy nutné opravy textové i pro >Český kancionál | ||||
|