|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVII. 1921. g
odpověděl bibliotekář Patera, že neví, ale že se podívá do protokolu, kde o každé knize, kterou vydala Matice česká, jest učiněn zápis. A vskutku, tam stálo, že motetto nemohlo býti vydáno, poněvadž nenašel se tenkráte v Praze hudebník, který by převedl ono motetto do naší partitury. Zároveň projevuje prof. Stecker velkou radost, že nalezl tak cennou skladbu ze 16. století. Jinou zajímavost sděluje dále, že jakmile upravil partituru, šel osobně k známému nakladateli, který tenkráte tak čile počal vydávati hudebniny, ale milý pan nakladatel rozhodně odepřel motetto vydati v obavě, že by skladba nenašla odběratelů. »To by koupil,« řekl, »prof. Horník (tehdy v Karlíně), řed. Sychra (v Ml. Boleslavi) a snad ještě dva tři profesoři z konservatoře. Profesor Stecker rozmrzen, nevěděl co počíti. Na mou radu šel k Fr. A. Urbánkovi a ten motetto vydal. Při této příležitosti vzpomínám na dosud u nás nedosti oceněného Leopolda Zvonaře, který již v 50. letech minulého století vydával hudební české památky, které až na 2 sešity jsou úpině a dávno rozebrány. Zvonař znal lépe české hudebníky než mladý onen nakladatel. Skladbou Harantovou byl jsem nadšen. Dílo dokonale polyfonicky zpracované. Moje nadšení rostlo, když jsme motetto cvičili a provedli. Sám jsem brzo na to zajel do Prahy podívat se na prvotisk tohoto motetu. Se stejnou ochotou ukázal bibliotekář Patera historickou památku i mně. Již tenkráte znal jsem se s prof. Dr. Nejedlým, tehdy adjunktem musea. Od něho jsem se dověděl, že brzy pojede do Vratislavi, aby tam hledal =Bohoemica Asi za rok na to mi psal, že našel tam pětihlasou Harantovu mši, kterou pak vydal v Časopisu českého musea. Jaká to byla pro nás radost! Vždyf to byla nová velmi cenná skladba. Brzy dohodl jsem se s prof. Orlem a vydal Harantovu mši v edici Cyrila« v úpravě pro nynější sbory. Nějaký rok na to našel nynější ministerský tajemník Dr. Bramberger v Bavorsku Harantovu skladbu: Maria, víš, že jméno Tvé= a tak jsme v krátké době měli tři Harantovy skladby. Dr. Nejedlý se dozvěděl, že v Upsale jsou celé knihy starých skladeb z Čech a tam jistě že se najdou ještě jiné skladby Harantovy, neb z toho, co máme, vysvítá, že Harant byl skladatelem propracovaným. který musil podobných skladeb již více napsati. IV^1w J. K. HUYSMANS*'~ Na cestě. (Úryvek z románu.) Šel jsem do špitálu duší, do Církve. Alespoň vás tam přijmou, dají vám lože, ošetřují vás; neomezí se toliko, aby vám řekli, obrátivše se k vám zády jako na klinice Pessimismu, jméno nemoci, jíž trpíte! Na konec Durtal byl navrácen náboženství uměním. Ba více než hnus jeho ze života, bylo umění neodvolatelným magnetem, jenž jej přjtáhl k Bob. Onoho dne, kdy ze zvědavosti, aby ubil čas, vešel do chrámu po tolika letech zapomenutí, vyslechl tam Nešpory mrtvých, jež dopadaly těžce družka po družce, kdežto zpěváci střídajíce se házeli druh po druhu, jako hrobaři, lopaty veršů, byl pohnut v duši až do základů. Za večerů, kdy vyslechl obdivuhodné zpěvy oktávy Dušiček v chrámě Saint-Sulpice, cítil, že jest navždy zajat; ale ještě lépe jej zpracovaly, ještě lépe jej podmanily ob ady, zpěvy svatého téhodne. Chodil do chrámů, chodil do nich za tohoto téhodne! Otvíraly se jako zpuztošené paláce, jako hřbitovy rozvrácené Bohem. Byly pochmurné se svými zahalenými obrazy, se svými kříži, obalenými fialovou rouškou, se svými mlčícími varhanami, se svými němými zvony. Dav se hrnul, zaujatý, bez hluku, kráčel po ohromném kříži, jejž rýsuje hlavní `) Přinášíme úryvek z románu slavného franc. spisovatele Jorise K. ťluysmanse (1848-1907), jenž počal sice jako naturalista Zolova kroužku, avšak obrátil se a vylíčil bolestný svůj návrat k víře katolické, hlavně ve svých románech En route (Na cestě 1895) a La Cathédrale (Kathedrála 1898, přeloi. 1912), kde líčí hlavně, kterak v něj působila liturgie se svým uměním. Přinášíme tento úryvek o umění křestanském a zvláště hudbě církevní v našem listě. Podotýkáme, že překladatelka pí. B. Štefanová má celé dílo v překladě k vydání připraveno. -r. | ||||
|