|
| ||||
| ||||
|
10 CYRIL čís. 1.
průchod a obě ramena lodi příčné. a vešed ranami, jež představují dv:ře, vystoupil až k oltáři, tam, kde asi spočívala zkrvavená hlava Kristova, a líbal dychtivě, na kolenou, krucifix, jenž zaujímal místo brady pod stupni. A tento dav stával se sám, vale se tímto křížovým tvarem chrámu, o!~romným křížem, živým a hemžícím se, mlčelivým a temným. V chrámě Saint-Sulpice, kde všecek shromážd_ný seminář plakal nad hanbou spravedlnosti lidské a nad odhodlanou smrtí Boha, sledoval Durtal neporovnatelné bohoslužby těchto žalostivých dnů, těchto černých minut, slyšel nekonečnou bolest Umučení, tak vznešeně, tak ušlechtile vyjádřenou zdlouhavým zpěvem žalmovým v temných hodinkách, zpěvem Lamentací a žalmů; ale když o tom přemýšlel, shledal, že nejvíce jím otřásla vzpomínka na Pannu, jež přicházela ve čtvrtek, sotvaže se schýlila noc. Církev, pohřížená posud ve svůj zármutek a ležící před křížem, povstala a jala se vzlykati, vidouc Matku. Všemi hlasy své školy chorální tísnila se okolo Marie, snažila se potěšiti jí, mísíc slzy »Stabatu« se slzami jejími, vzlykajíc tuto hudbu bolestných nářků, tlačíc na ránu této písně církevní, jež vydávala vodu a krev, jako rána Kristcva. Durtal vycházel zkormoucený z těchto dlouhých sezení, ale jeho pokušení proti Víře se rozptylovala; nepochyboval již, připadalo mu, že v chrámě Saint-Sulpice mísila se Mi lost ve výmluvnou skvělost zpěvů liturgických a že se ozvalo volání k němu v chmurné truchlivosti hlasů; i pocifoval též nekonečnou, zcela synovskou vděčnost k tomuto kostelu,, kde prožil tak sladké a tak bolestné hodiny! A přece za týdnů obyčejných nechodil nikdy do něho; zdál se mu příliš velkým a příliš chladným, a byl tak ohyzdný ! Dával před ním přednost svatyním vlažnějším a men ším, svatyním, kde trvaly posud stopy středověku. A tu se utíkal za dnů potulky vycházeje z Louvru, kde se byl dlouho rozptyloval před plátny Primitivů, do starého k stela svatého Severina, skrytého v zákoutí Paříže chudé. Přinášel tam vidění z obrazů, jimž se byl v Louvru obdivoval a pozoroval je znova v tomto prostředí, kde byly opravdu jako doma. I byly to skvostné chvíle, jež tam ztrávil, unášen jsa v ona oblaka harmonie, jež brázdí bílý blesk hlasu dětského, vytrysklý z hřmění, vycházejícího z varhan. Tu, aniž se modlil, cítil, že plíží se v něj truchlivá skleslost, mlčelivá nevolnost; kostel sv Severina jej obveseloval, pomáhal mu lépe než ostatní kostely vzbuzovati v sobě ne-určitelný pocit radosti a smilování, ba někdy, když vzpomínal na mrchoviště svých smyslů, oplétati si duši lítostí a hrůzou. Často tam chodíval; zvláště v neděli ráno, v deset hodin na velkou mši. Tu se postavil za hlavní oltář v oné melancholické a půvabné absidě, vysázené, jako zimní zahrada řídkými a trochu podivnými stromy. Řekl bys zkamenělé loubí z velmi starých stromů, jež byly obsypány květem, ale bez listí, vysoký les z čtyřhranných, nebo v široké plochy přitesaných pilířů, zbrázděných pravidelnými řezbami u svých pat, žebrovanÝch na bicích jako stonky rebarbory, žlábkovaných jako celer. Žádné rostlinstvo nepučelo na vrcholcích těchto kmenů, jichž holé větve tvořily oblouky podél kleneb, spojovaly je, ukončovaly je, družíce ~e na jich spojení, na jich zauzlení ve výstřední kytice růžic z malovaných znaků. z květů štíty pomalovaných a prolamovaných; a již téměř po čtyři sta let stromy ty nepohnuly svou šfávou a nepučely. Pré, na vždy ohnuté, zůstávaly nedotknuty; bílá kůra pilířů sotva pozbyla šfávy, ale po většině byly uvadly; heraldické listy scházely, některé uzly klenbové zachovaly toliko navrstvené kalichy, ovroubené jako hnízda, dirkované jako houby, potrhané jako hrsti rezavých krajek. A uprostřed této mystické květeny, mezi těmi zkamenělými stromy nacházel se strom,. prazvláštní a rozkošný, jenž vzbuzoval přeludnou myšlenku, že dýmu, vystupujícímu v kroužcích z modrého kadidla podařilo se zhustiti se, státi se hmotou pevnou, zblednuvší věkem, a že zkroutiv se vytvořil spiralu tohoto sloupu, jež se otáčela kolen: sebe a na konci rozvětvovala :e v snop, jehož zlomená stébla spadala s výše oblouků. Tento kout, kam utíkal se Durtal, byl sotva osvětlen gotickými okny, složenými z rout černých koleček, vroubených drobnými čtverečky, ztemnělými prachem, nahromaděným během dob, jež ztemněly ještě více táflováním kaplí, jež je obklopovaly až do poloviční výše. Tato absida byla také, chceme li, pevně zmrzlou skupinou koster stromů, skleníkem mrtvých bytostí, jež náležely do rodiny palem, vyvolávajíce posud vzpomínku na fénixy nepravděpodobné, na neurčité latanie, ale připomínajíce také svým půlměsícovým tvarem a svým ztemnělým světlem obraz přídy lodní, ponořené pod vinami. Nechávala skutečně | ||||
|