|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVII. 1921.
formě. Duše je táž, žije z modlitby. Z překladů hymnů do národních jazyků vykvetla ve středověku církevní lidová píseň. Otcem hymnů je sv. Hilar a sv. Ambrož. Jeho hymny jsou květem první lyrické poesie křesfanské na západě. Humanismus po-škodil tyto zpěvy. Ponížený, pobožný, naivní duch ztratil mnoho na klasické formě, do které humanisté oblékali duchovní liturgickou píseň. O velké ceně hymnů nepochybuje nikdo, kdo hlouběji se podíval do království krásy. Povrchně se lehko učiní suchopárnost a prázdnota. Krása je zde lyrická pinost prosta všeho zdobení. Ty svaté hymny, věčně staré a věčně nové, jak byly dobrodinci chudému člověku! Ony šly až k jeho hrobu. On při nich zapomínal na všechna hoře a utrpení. Kleslý duch a smutný na-lezl zde křídla, povznesl se k hlubšímu životu, vyššímu světu . K padesátiletému jubileu Národního divadla v Záhřebu napsal Dr. M. Grigovič bHrvatska opera«. V studii vzpomíná prvních počátků 1870 (Zajc, Lisinski), jde až po naší dobu 1920, uvádí celkový reperfoir a všímá si výkonných umělců, kteří národ. umění charv. se cele obětovali. Nákl. nár. div., cena 30 K. — Varhanickou otázku má v referátu dr. Fr. Rimovič a řeší ji cestou nelepší — společenským dohodnutím. Předložil a) by se ustanovil odbor, který by popsal místa varh. a u každého otázku tu indiv. řešil, bl varhaníci v menších osadách nech( jsou zaměstnáni jako knihovnici, tajemníci a pod. c) varhanická škola pro venkovské kůry. — U Jihoslovanů byl plzeňský sbor »Smetana, vítán. Listy píší o svěží dynamice, výtečnGch basech, jednotném mezzavoce, krásném crescendu, ve sbormistru Tichém byl sbor cele soustředěn. Prof. Frant Dugar, skladatel, virtuos na varhany a horlivý pracovník pro povznesení chrámové hudby byl jmenován členem jihoslovanské akademie pro vědy a umění. Vlach. Z Francie. D' Indyho: Legenda o sv. Kryštofu. O tomto díle provedeném na scéně pařížské opery přinášíme část úvahy A. Trotro! Doriota uveřejněnou v >Revue de Chant gregorienQ. ,Slavtrému mistru Scholy Cantorum `) přináleželo dokázati nevyrovnatelným veledílem bohatství a různost hudebních a dra-matických prostředků, jaké poklad gregoriánských melodií posky uje inspiraci moderního umělce. Pro-nikající a zasloužený úspěch legendy o sv. Krištofu, básně hluboce náboženské a katolické, provedené na scéně Opery jest zároveň nejen znamením doby a pro-jevem úcty ku geniu skladatelovu, nýbrž i velmi pádnou obranou —kdyby toho bylo ještě třeba — vysoké estetické ceny řehořského zpěvu. Pracuje na díle katolického umění Vincent d' Indy, hledal nejen shodu básně s hudbou po stránce dra-matické, nýbrž i možné vztahv, jimiž mohla posloužiti themata liturgická k vyjádření v Mysteriu o sv. Krištofu, látkou již samo sebou náboženském jako P a r s i f a 1, stupňuje se ráz ten ještě více užitím melodií liturgických. Hlavním motivem jest hymnus aV e x i 11 a r e g i s^. Skladatel ho použil při strofě =O Crux, ave, spes unica«. Je symbolem kříže, který Kryštof — naleznuv Boha — nese až do smrti. Mistr počíná motivem dle chorálu řehořského již v prologu, pak jej přemění, doplňuje, vede v kanon, v conetím polyfonickém slohu. Thema Naděje označuje Boha za cestu ke spáse. Hrdina řídí jím své činy. Obtížná melodie řídí jeho jednání. O c r u x, a v e má tu moc, povznésti ducha ke Spasiteli. Jest to výzva ') D' Indy je ředitelem Scholy.33 a cíl jako k sv. Graalu, který v P a r si f a 1 u rytíře jednotí a vnuká jim velké myšlenky. jako ve veledíle Wagnerově talc i zde Víra e Láska živí cit a myšlenku hrdinů L e g e n d y. Když má se- užíti slov Spasitelových; poustevník zpívá nápěv Creda I.: konečně objevuje se podivu-hodná melodie antifony Zeleného Čtvrtku U b i c a-r i t a s e t a m o r, upomínající na božské přikázání »Milujte se vespolek«. Přesnost těchto liturgických nfelodií je podivuhodná. Avšak nalezneme tu i jiné, jako >Alleluja P o s u i s t i D o m i n e, vyňaté z Communne unius Martyris, kterého skladatel užívá při p r o r o c t v í papežově a zvláště communio Q u i v u 11 v e n i r e, z téže mše, jehož krásnou melodii skladatel uvádí jak v její prosté jednoduchos i tak sterým způsobem rozšířenou. Velikonoční graduál H a e c d i e s, okázale vystupuje jako vítězný Hymnus, když Auferus vchází do Říma v den Vzkříšení. Zúmyslné užití těchto chorálních motivů není než obdobou Wagnerovského t. zv. leitmotivu. Tyto motivy zvláště jsou plastické, mají ohebnost, pružnost, jemnost, hodící se výborně k tvorbě symfonické. Thema D' Indyho spokojuje se prostěji, svým originálem, jenž tvoří jeho hlavní výraznost. Nebot význačná melodie obřadní má již zvláštní ráz, který povšechně sám sobě dostačí. Při těchto thematech, v účinku ve způsobu jak jsou přizpůsobeny psychologickému momentu a slovům, jimiž podloženy jsou jiné melodie. Tento způsob podmalovávati výrazně scénu charakterisuje styl Legendy o sv. Krištofu. Mistr zná působivost tradicionelních melodií. Dovede je upraviti na textu, jehož jest tv rtem, nebo naopak vybrati slova, která podpor jí přízvuk, aniž by příliš nutil změniti zřejmě jejich tvárnost; tato ztistává vždy po-znatelná. Vždyf jich užívá jasně a mísí je také v esnovu symfonickou. Již v závěru díla svého Fervaalu« Vincent D' Indy užil P a n g e +i n g u a k jednomu z nejlepších svých projevů lyrického umění. Ve S v. K r i š t o f u, hlasy neviditelného sboru se právě tak nesou jak jim to skladatel, jenž napřed dílo promyslil, přiděluje. Legenda o sv. Krištofu jest mezníkem v náboženském umění, vytrysknuvším z jednoho z nejčistších pramenů. Jest možno pokračovati na této cestě. Nicméně Vincent D' Indy postavil své křesfanské drama na místo, odkud je možno očekávati další rozvoj umění románského a liturgického. Drama má osm obrazů rozdělených na tři akty, z nichž každý má prolog, který na způsob evangelisty v pašijích »kronikář= oblečený jako jáhen, obklopen sborem v bílých řízách, přednáší děj, který bude následovati. K dílu načrtl a provedl dekorace malíř Maurice Denis. Dílo nastudoval M. Riihlmann a řídil je střídavě se skladatelem. OSOBNI. Emanuel Chvála vynikající český hudební spisovatel a kritik, skladatel dosáhl právě sedmdesátého roku svého věku. Narozen v Praze, záhy se zabýval hudbou, ale ztrativ otce, určen k povolání technickému. Studoval však i když nastoupil praktické povolání u Buštěhradské dráhy, pilně hudbu, byl žákem J. Foerstra a Zd. Fibicha. Vynikl záhy jako znamenitý klavirista, zabýval se skladbou, kde dotkl se různých oborů od symfonické formy počínajíc, až do písní a sborů. Jeho operu >Záboje provedlo Národ. divadlo. Avšak většinu své činnosti soustředil na obor hudebně literární, kde nejeti vydal díla samo-statná (jmenuji Čtvrtstoletí české hudby), ale zvláště působil od r. 1879 jako hudební kritik nejprv | ||||
|