|
| ||||
| ||||
|
Ročník XLVII. 1921- 19
Rozebírejme jednotlivé oddíly melodické. • __~_, _,_- 1. Duše se staví před Boha všemohoucího a vzývá ho. Vznešenost r-- `^' osoby Otce a vážnost, kterou vzbuzuje, odráží se ve vážnosti intonace - c-- a v odměřeném postupu melodického vzestupu : Zmírnění tonu hodí se Ký - ri - e k této první části modlitby tvora, proniknutého vědomím své nepatr- nosti a nehodnosti před božským Stvořitelem. Třeba si povšimnouti, jak podivuhodně souhlasí výrazná šíře rytmické skupiny s vážností melodické linie: hlas, přízvuk, volně se rozšiřuje bez opakování rozmachu, na čtyři noty dobře vázané, které pozdržují jeho spočinutí na konečné slabice. V celku jsme tu nepoznali než jednoduchou invokaci, průpravu k vlastní prosbě. 2. Duše se přiblížila k Bohu; stísněna jsouc vědomím své nehodnosti, jakož i velikou touhou účastniti se eucharistické oběti, počíná, pokorně prosíc, svou modlitbu. Modlitba se zvedá, stává se smělejší: tón stoupá, p; ízvuk sesiluje s větším pohnutím, s větší silou než v předcházející skupině. Celá neuma i s poslední notou jeví stopy oživení promíseného citovým pohnutím. Toto oživení ještě vzrůstá: C v thesi pouze připravuje konečný vzestup k následujícímu f: mimo to mohlo by se mu dáti velmi pomalé crescendo, zvláště když, čemuž třeba dáti přednost, váží se ve zpěvu dvě neumy bez nového oddechu. Nutno dáti pozor, aby první dvě melodické skupiny se vyvažovaly, až na to, že první svými vázanými notami má více šíře, kdežto druhá, se svými čtyřmi notami, má živější spád jak její účel toho vyžaduje. __^ 3. Duše pouští uzdu nadšení své modlitby. Síla citu se přirozeně tlu- ~~é r"s močí s e s í l e n í m záchvěvů hlasových co do zvučnosti i co do v ý š k y, Jest to volání sklíčenosti a lásky, které se zachytí na přízvuku klimaku, — - - - zároveň vrcholném bodu modlitby, melodického vzestupu a síly zvuku. Tento přízvuk se musí podati mohutně, ohebně a kulatě, při tom bez násilnosti a zvláště bez portamenta. Výmluvnost modlitby a síla hlasového vzletu se rozplynou v jakýsi široký rytmický sestup, zdůrazněný připojením t o r k u 1 u. Tato neuma, která jest pouze prodlouženou thesí, má velmi matný charakter; má jen vlastně vzhledem ku klimaku úlohu doplňku. Její přízvuk bude tudíž vedlejší důležitosti, a mnohem s 1 a b š í než přízvuk klimaku. Všimněme si zde ještě šfastné myšlenkové souvislosti v melodické stavbě: tato třetí skupina jest jaksi rozvedení skupiny druhé ve vyšší poloze: klimakus se rozšířil a jest sám opatřen vedlejším přízvukem doplňk,-,; jediné o v thesi se rozvinulo v torkulus. 4. Při zpěvu bude tuto čtvrtou skupinu bezprostředně následovati skupina poslední bez mory mezi ně vložené; oddělili jsme ji zde jen ~~— pro jasnost rozboru. Nadšení modliby. již poněkud utišené předešlým torkulem, rozplývá se v modlitbu pokornější a mírnější, třebaže stále ještě naléhavou. Tato čtvrtá skupina reprodukuje po - někud náčrtek třetí skupiny, avšak její hlavní přízvuk, sestoupivší o kvartu níže, nemá více ani vzletu, ani zvučnosti přízvuku předcházejícího klimaku. Nicméně má v celém nárysu melodické linie úlohu dosti důležitou; také bude míti poměrně vice s í l y než 1 i přízvuk t o r k u l u, který, jak jsme viděli, představuje pouze vedlejší zakřivení hlavní křivky melodické. Clivis g-a odpovídá t o r k u l u. Jest však j e š t ě s l a b š í než t o r k u l u s, za prvé : poněvadž skupina, jejíž jest částí, jest poměrně málo zvučná, po té poněvadž hraje úlohu jednoduchého spojení, téměř anakruse proti přízvuku závěrečné skupiny, kterou zahajuje. 5. Živost modlitby, již ztlumená v předešlé neumě, rozlévá se v odstín klidu, který vylučuje od nynějška každou obavu. Modlitba zůstává vroucí ; ^ ^ r u ale v jistotě, že bude vyslyšena, zdá se, že chce, končíc, potvrditi sou- e-lé - i - son. časně svou důvěřivost v nekonečné milosrdenství Otce. Přízvuk slova e l é i s o n jest vážný, mírný, ale podati se musí pině a dobře z n a t e l n ý s patřičným důrazem. Jest vskutku dosti důležitý, jako přízvuk hlavního slova e l é i s o n a jako poslední | ||||
|